Tento článek vyšel v časopise Outdoor 2/2008
Ekvádor je sopečnou velmocí. Na pevnině i na ostrovních Galapágách jich najdeme desítky. A nejde o žádné drobečky. Celých deset jich svou výškou překonává pětitisícovou hranici, nejvyšší Chimborazo má dokonce úctyhodných 6310 m n. m. Tyto vrcholy, označované také jako „Big Ten“, jsou poměrně snadno dostupné a jsou tak častým cílem domácích i zahraničních alpinistů. Pardon, vlastně andynistů.
Ačkoliv by se jednalo o zajímavý počin, málokdo má za cíl vystoupat na vrcholy všech ekvádorských sopek. Terčem tak stává především populární Cotopaxi a nejvyšší Chimborazo. Netřeba se však obávat návalu na vrcholech. Mnoho turistů míří jen k nástupním chatám a dále nepokračují. Přístup k sopkám je velmi dobrý a rychlý. Z hlavního města Quito stačí popojet meziměstským autobusem a poté některým z mnoha jeepů, které již na turisty čekají. S řidiči se rozhodně vyplatí smlouvat o ceně, konkurence je veliká a tak se dá dostat až na 50% původně navrhované částky. Takto se dá dostat velmi jednoduše až do poměrně vysokých nadmořských výšek, což mírně svádí k podcenění aklimatizace. Je tedy vhodné začít na nižších vrcholech a postupně se propracovat až k metě nejvyšší. Ušetříte si tak mnoho obtíží a budete si moci plně vychutnat vrcholové momenty, které na ekvádorských vulkánech opravdu stojí zato. Pokud tedy toužíte vystoupat na dva nejvyšší vrcholy Ekvádoru, doporučil bych následující taktiku.
Iliniza Norte (5126 m)
Dvojvrchol Ilinizas (někdy psáno jako Illinizas) leží asi 55 km jihozápadně od Quita. Vyšší, jižní vrchol je trvale pokryt sněhem a ledem a výstup na něj se počítá k těm obtížnějším. Naopak Iliniza Norte je skalnatá, technicky nenáročná a je oblíbeným aklimatizačním cílem pro blízké Cotopaxi. Jako první byl, paradoxně, ztečen vrchol Iliniza Sur a to již roku 1880. Povedlo se bratrům Carrelovým z expedice slavného britského horolezce Edwarda Whympera. Severní soused přišel na řadu až o celých 32 let později.
Již samotná cesta meziměstským autobusem z hlavního města Quito představuje malé dobrodružství. Nejdříve naháněči, přetahující se o každého pasažéra, poté divoká jízda dávající stálý pocit nevyhnutelné srážky (ty jsou opravdu na denním pořádku). Prodavači různorodých pochutin naskakují v průběhu jízdy do autobusu a hlasitě lákají ke koupi právě jejich zboží. Do toho všeho jsou promítány asijské béčkové filmy na nekvalitně vypálených DVD… prostě jihoamerický kolorit se vším všudy. Když vystoupíte u města Machachi na krajnici Panamericany, přepočítáte zavazadla a zjistíte, že vám nic nechybí, oddychnete si. A už se těšíte, až si v horách odpočinete od ruchu a zmatku, který je přeci jen pro Evropana poněkud nepřirozený. Východiskem na oba vrcholy Ilinizas je parkoviště nad nedalekým městečkem El Chaupi. Tam už se dostanou je terénní vozy. Prašná cesta s mnohými výmoly se vine podhůřím prudce vzhůru a dostane nás až do výšky 3900 m n. m. k místu zvanému La Vigren.
Stezka vede nejdříve mírnými pastvinami s roztroušenými keříky, později tráva mizí a jde se v sopečném písku, který nepříjemně ujíždí pod nohama. Tak se asi po třech hodinách dostaneme k chatě Nuevos Hozirontes (4650 m). Kdo nechce platit za nocleh, může postavit stan na krásném plácku poblíž. Táboření tu není zakázáno, drtivá většina turistů spí totiž stejně na chatách a tak se nemusíte bát, že by vás někdo naháněl. Nadmořská výška už se ovšem blíží nejvyšším alpským vrcholům a tudíž se nedá počítat s příliš pohodlným spánkem. Další den není nutné vstávat nijak třeskutě brzy, na severní vrchol zbývá necelých 500 metrů. Kousek nad chatou se cesta dělí, výstupová linie na Iliniza Norte vede skalnatým hřebenem vpravo. Terén zde velmi závisí na rozmarech počasí. Jednou suchá skála, jindy namrzlý sníh, kluzké kameny a nízké teploty. K tomu všemu se ještě může přidat silný vítr. Asi po dvou hodinách stoupání se dostaneme až k samotnému vrcholu, který zdobí malý křížek. Při sestupu doporučuji držet se výstupové linie, ačkoli je zde lákavý žlábek vedoucí přímo dolů. Ten nás ale zavede příliš na sever a je nutné namáhavě traverzovat zpět k chatě.
Cotopaxi (5897 m)
Název znamená v domorodém jazyce kečua „krk měsíce“ a ačkoli je svou výškou v Ekvádoru až na druhém místě, je díky svým symetrickým tvarům považováno za vrchol nejmajestátnější. Jeho kužel se tyčí z náhorní plošiny ve výšce 3800 metrů o základně úctyhodných 23 kilometrů a je ověnčen bílou korunou splývajícího ledovce. Cotopaxi je stále aktivní sopkou. V dávných letech 1744, 1768 a 1877 se stalo osudným provinčnímu městu Lacatunga. To však bylo vždy znovu obnoveno. Poslední slabé erupce byly zaznamenány v roce 1975. Cotopaxi je tak někdy označováno jako nejvyšší činná sopka světa, což je tvrzení nepřesné. Některé chilské vulkány jsou totiž nepopiratelně vyšší a ačkoliv je jejich poslední aktivita datována dříve, stále patří do stejné kategorie. Cotopaxi si však může odnést prvenství v kategorii „stále kouřící“, protože z vrcholového kráteru nepřetržitě unikají horké plyny. První výstup na vrchol kráteru byl uskutečněn roku 1872, stanout na jeho dně se pak podařilo roku 1972 členům česko-polské expedice.
Cesta z Quita vede opět na po Panamericaně. Asi 20 km jižně od Machachi se odbočuje západním směrem a je třeba najmout jeep. Alternativně lze jít celou cestu podhůřím pěšky, ale vzhledem k velké vzdálenosti k vulkánu je třeba počítat tak se dvěma dny poměrně monotónního pochodu. Nicméně se může jednat o dobrou aklimatizační túru. Po několika kilometrech od hlavní jihoamerické tepny narazíme ve výšce 3100 m na bránu do Parque Nacional Cotopaxi, kde je třeba zaplatit 10$ za vstup (měna je v Ekvádoru shodná s USA). Prašná cesta pak vede náhorní plošinou národního parku a čím více se přibližuje k vulkánu, tím mohutnější se zdá být jeho kužel. V závěru se pak po jeho svazích vyšplhá až do výše 4500 m n. m. Na parkovišti je obvykle velmi rušno. Ekvádorci, kteří to sem mají z hlavního města „co by kamenem dohodil“, sem s oblibou vyráží na rodinné výlety. K tomu se pak připočtou mnozí turisté, kteří chtějí tento symbol země také spatřit na vlastní oči. Často se ovšem spokojí pouze s fotkou od dveří auta.
Ti odhodlanější pokračují až k chatě José Ribas (4800 m), která je odsud na dohled, a svou zářivě žlutou střechou láká ke krátké procházce. Ovšem chyba lávky. 300 výškových metrů v této výšce je pro neaklimatizovaného člověka pěkná dřina. Často tak lze vidět turisty ploužit se sopečným svahem s velmi častými přestávkami na vydýchání. Zaslouženě pak oslavují svůj výkon na kamenné terase chaty. Pro člověka, který navštívil již některou z nižších sopek a je dostatečně „nadýchaný“, však cesta na představuje příjemných 45 minut chůze. Kdo chce ušetřit 10$ za noc (a hlavně se v klidu vyspat), může postavit stan na plošinách asi pět minut po cestě vzhůru od chaty. To už se nám také v plné kráse ukáže ledovec, jehož zubatý okraj se na nás šklebí o 100 metrů výše. Je pak smutné slyšet vyprávění místních, kteří pamatují když sahal až k chatě a ještě níže…
Na vrchol je to poctivých 1100 metrů převýšení po ledovci, doporučuje se počítat s 6–8 hodinami pochodu. Kdo chce stihnout svítání na vrcholu měl by tedy vycházet opravdu brzy. Nicméně neměl by to přehnat (jako se to podařilo nám), protože výstup se dá stihnout i za 4 hodiny a před východem slunce je na vrcholu opravdu zima. Terén ani orientace nepředstavují velký problém. Pokud je dobré počasí (v jiném nemá cenu nahoru vyrážet), jsou stopy na ledovci jasně patrné a člověku tak nezbývá, než se vyrovnat s prudkým sklonem (35° – 45°) a převýšením. Ze začátku je tak výstup mírně monotónní, v závěru se však obchází pár trhlin a míjí obrovské séraky a tak je nač se dívat. Třešničkou na dortu je pak samotný vrchol, při pohledu do obřího kráteru se člověku zatají dech. Když pak oči zapátrají v dáli, spatří další sopky. Oba vrcholy Ilinizas a osamělou Antisanu. Všechny se vynořují z inverzní oblačnosti mlhy jako nějaké majáky.
Chimborazo (6310 m)
Chimborazo leží asi 150 km jižně od Quita, v blízkosti města Riobamba. Kromě toho, že je v Ekvádoru jedinou šestitisícovkou a tudíž horou nejvyšší, drží další významné prvenství. Pokud se budete chtít na Zemi dostat vlastními silami nejblíže ke Slunci, musíte vyrazit právě sem. Díky zploštění naší planety je totiž právě vrchol Chimboraza nejvzdálenější od jejího středu a to o celých 2,22 km více než Mt. Everest! Masiv sopky je rozložitý, také má hned 5 různých vrcholů. Ten nejvyšší nese jméno samotného Edwarda Whympera a tyčí se do výše více jak 6300 metrů. Tento horolezec a objevitel, který v Jižní Americe slezl „co se dalo“, provedl prvovýstup v roce 1880.
Cesta z Quita vede na jih do Riobamby (160 km, 3$). Odtud se dá ještě přiblížit veřejnou dopravou, nebo už využít služeb místních řidičů, kteří u nádraží lačně vyhlíží potenciální klienty. Cesta je nejdříve asfaltová a stoupá skrz menší vesničky až na náhorní plato, které připomíná vyschlou polopoušť. Pokud budete mít štěstí, uvidíte i divoké lamy, které se zde prohání. Brána do národního parku, kde se opět platí 10$ pak už leží na prašné odbočce, která se po mnohých serpentinách vyšplhá až do výšky 4800 m. Opět platí, obdobně jako u Cotopaxi, že snadno dosažitelná výška je lákadlem pro výletníky všeho druhu a tak zde lze spatřit i celý autobus turistů. Cesta do basecampu je zde vysloveně pohodová, k Refugio Whymper to je pouhých 200 výškových metrů. Hned nad ní se už tyčí velké stěny, kterými vedou další, obtížnější, varianty výstupu. Lze buď přespat na chatě (7$), nebo postavit stany asi 10 minut vlevo od chaty.
Na Chimborazo se vyráží opravdu časně, nejlépe kolem půlnoci. Porce 1300 metrů je v této výšce více než slušná. Prvních 500 metrů vede doleva na skalní hřeben k výraznému skalnímu útvaru zvanému El Castillo (hrad). Poté už následuje vysloveně nekonečný ledovcový svah. Těchto 800 výškových metrů dá opravdu zabrat. Konstantní tempo, jen přestávky na vydýchání přicházejí stále častěji. Konečně je tu vrchol. Ale pozor! Jedná se o vedlejší vrchol Veintimilla (6267 m). Množství turistů končí opravdu již tady, ale kdo chce na kótu nejvyšší, musí ještě mírně sklesat a vystoupat závěrečný svah na vrchol Whymper. Teď už výš opravdu nejde. Pokud je výstup patřičně načasován, lze právě zde vychutnat nádherný východ Slunce. V dálce stoupá kouř z vulkánu Tungurahua. Tento patří k aktuálně nejaktivnějším – odborníci ale předpokládají, že do konce týdne by ještě nemusel vybuchnout… Sestup k chatě trvá asi 3 hodiny, kdo si však chce odnést ještě další zážitek, může si ještě užít sjezd z parkoviště na horském kole (samozřejmě za patřičný obnos). Downhill z výšky Mt. Blancu je, jistě uznáte, unikátní.
[green_box]Kdy sem jet: prosinec – leden, červen – červenec
Na co se připravit: Velká převýšení při výstupu na vrchol (až 1300 m na Chimborazu). Populární vrcholy (Cotopaxi) = hodně lidí.
Čeho se vyvarovat: Rychlé nabrání výšky, nepodcenit aklimatizaci. Sledujte také předpověď, počkejte si na pěkné vrcholové počasí.
Fyzická náročnost: Technicky ne příliš náročné, ale dlouhé a namáhavé výstupy
Aktivita sopek: Ilinizas, Chimborazo – vyhaslé, Cotopaxi – činná, poslední menší erupce v roce 1975
Nástupní místa: Iliniza – parkoviště La Virgen (3900 m) nad městečkem El Chaupi, Cotopaxi – parkoviště (4500 m) pod chatou José Ribas (4500 m), Chimborazo – parkoviště u chaty Hermanos Carrel (4800 m)
Permity a povolení: Za vstupy do národních parků u Cotopaxi a Chimboraza se platí shodně 10 $.
Rizika: Ve městech a v autobusech pozor na zloděje, dávejte pozor na batohy, doklady, foťáky.
Specifika klimatu: Mírné, suché. Průměrná teplota v Quitu (2850 m) je v červenci 16 °C, srážky 30 mm. Na vrcholech kolem -10 °C plus často silný vítr.
Táboření, kempy: Stanovat se dá prakticky kdekoliv, vhodná místa jsou v blízkosti chat.
Pitná voda: Na Cotopaxi se nám dá nabrat z vodní nádrže u chaty José Ribas, na Ilinize je slabý potůček nad chatou. Závislé na počasí a srážkách, vodu je vhodné v dostatečném množství vzít s sebou, případně dokoupit na chatách balenou.
Nutné vybavení: Mačky, hůlky nebo cepín. Lano a sedák vhodné, nikoliv však nutné.
Nutné náklady na pobyt v místě: Hostely ve městech od 5$/os., Vstup do parku 10$, Večeře 3$, Bus Quito – Riobamba (160 km) 3$, Jeep pod Cotopaxi 30$
Mapy, průvodce, informace: Podrobné mapy jsou k mání pouze ve vojenském institutu v Quitu (www.igm.gov.ec) a je nutné je vyzvednout osobně. Za jednu zaplatíte 2$. Pro výstupy samotné ale nejsou vysloveně nutné
Služby-průvodci místní: Cestovní kanceláře lákají turisty na organizované výstupy na každém kroku (Quito, Riobamba). Na webu např. http://www.ecuador-climbing.info
Doprava: Bus z nádraží v Quitu jede požadovaným směrem každou chvíli. Jednotliví dopravci se liší se cenami a komfortem. Obecně autobusová doprava na velmi dobré úrovni a levná. Na krátké vzdálenosti taxi, do hor jeepem. Vždy se vyplatí smlouvat.
Další info:
http://huascaran.cz – další fotografie z expedice 2007
http://www.summitpost.org – popisy výstupů
http://www.ecuador-climbing.info – výstupy s průvodcem [/green_box]
[green_box]„Big Ten“, ekvádorské 5000+ sopky
Chimborazo, 6310m
Cotopaxi, 5897m
Cayambe, 5790m
Antisana, 5758m
El Altar, 5319m
Iliniza Sur, 5263m
Sangay, 5230m
Iliniza Norte, 5126m
Carihuairazo, 5020m
Tungurahua, 5016m [/green_box]
Tento článek vyšel v časopise Outdoor 2/2008
