Opalovačka na Archbrandkopf

Tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným, pokud si dovolím parafrázovat klasika. Počítám, že nebudu jediný s tímto názorem. Máme sice to štěstí, že pracujeme v srdci Alp, ale zřejmě v nejhorší sezóně od poslední doby ledové. Nicméně i v těchto tristních podmínkách se dají uskutečnit pěkné výlety, stačí jen jít tomu trochu naproti a skloubit volno s pěkným počasím a správnou lokalitou. Snadné jak facka.

Toho dne je tutová předpověď…stejně jako fakt, že v 13:30 začíná Danče práce. Přinášíme tedy obět na oltář výletu v podobě zmeškané snídaně a ukusujíce gumových croissantů, za které by francouzští gurmáni poslali jejich tvůrce okamžitě na galeje, sjíždíme serpentiny do údolí Innu k městečku Inzing. 20 minut na výchozí místo není špatné skóre. Nasazujeme sněžnice…Se sněžnicemi na batozích stoupáme zeleným lesem, už jsme si tak nějak zvykli, že je letošní zima lehce specifická (doplňte si jadrnější přídavné jméno dle chuti).

Brzy naštěstí přichází průsek, kde jsou sněžnice naopak nezbytné a my bez zbytečných serpentin ukusujeme jednotlivé metry. Slunce stoupá nad obzor a opírá se do našich tváří, otevírají se široké výhledy do údolí Innu…zelené údolí, lehce bílé vršky, začátek května jak vyšitý. Dneska by se jistě na Martinswandu lezlo parádně.

Nad stylovými chalupami Archbrandhütte začíná opravdická zima v podobě hlubokého prašanu. Rochníme se tou nádherou ke kříži, který si zprvu pleteme se sloupem vysokého napětí.

Čas nás tlačí, přesto ještě pokračujeme kus po hřebeni, vůbec se nám nechce dolů a nejraději bychom to natáhli až na Rauer Kopf. V tu chvíli se nad námi slituje počasí a posílá oblačnost, která ve 20 minutách halí oblohu do bílého závoje. Opona padá, horský spektákl končí. Rychle „vrcholovka“ a vzhůru dolů.

Timing je téměř dokonalý a ačkoliv při chroupání suchého rohlíku žaludek lehce protestuje (oběd jsme také nestihli), dávají unavené nohy a příjemné pnutí na opálených tvářích jasné znamení, že není čeho litovat.