Neplánovaná Reither Spitze

Je obecně známo, že nejvíce potěší to, co člověk nečeká. Nejinak to bylo s tímto výletem, který měl být původně jen odpolední procházkou po sjezdovce.

Předpověď ten den hovoří jasně – od tří hodin Sonnenschein jak vyšitej. Není tudíž prostor na výmluvy, je třeba vyrazit ven a konečně se vysápat na vršek Härmelekopf, který se nachází jen 2 stovky výškových metrů nad horní stanicí stejnojmenné lanovky. Ne že by mě dusání v protisměru mnohdy bláznivých lyžařů nějak fascinovalo, ale letošní zima normálnímu skialpu právě nepřeje a pokud člověk nechce šlapat zeleným lesem s lyžemi na batohu, jinou možnost nemá. Hohe Munde kouří jako aktivní sopka a já se brzy ocitám mimo upravenou autostrádu. Stoupám také jako dým směrem k vršku Härmelekopf. Ale ouha! Došel sníh. Navzdory výšce přes 2000 nechávám lyže v závěji na suťovém svahu a pokračuji po svých.

 

Na nepříliš výrazném vrcholu Härmelekopf (uprostřed fotky) se potvrzuje moje podezření – na blízkou Reither Spitze, na první pohled nepřístupnou dominantu celé oblasti, vede vyšlapaná cesta. Dobyvatelský duch se probouzí v plné síle a navzdory pokročilé době peláším po hřebeni, který zdobí ladné křivky sněhových převějí. Nikde nikdo, ruch civilizace zmizel spolu s upravenými sjezdovkami a pozlátkem hotelů dole v údolí.

V sedle pod závěrečným výšvihem začíná ten správný sněhohrab. Brodím se místy do půli stehen a už je mi konečně jasné, kam se poděl všechen ten sníh.

Není kam dál stoupat. Grüss Gott und Berg Heil, stojím u vrcholového kříže a hledím do údolí Innu na druhé straně hřebene. Slunce se pomalu ale výhružně blíží k obzoru.

O co pomaleji se stoupalo, o to rychleji to jde v prašanu dolů – u horní stanice (to je ta, kde se odehrávají tyto vylomeniny) jsem za půl hodiny a již liduprázdným střediskem frčím v záři zapadajícího slunce po čerstvě upraveném manšestru. Krásná tečka na závěr.

Carpe diem!