Než jsme se stačili nadít, byly 3 měsíce fuč. Čtvrtrok plný lezení, skialpování, běžkování, sáňkování, horských panoramat, východů a západů slunce za horskými hřebeny…a práce. Než zcela upadnu do melancholické nálady, pojďme k tomu zásadnímu – tipy na lezení v údolí Innu a přilehlých provinciích.
Klettergarten Scharnitz není nikterak grandiózní, nicméně oproti provařenému Martinswandu pohodová a komorní oblast, kde si lze v klidu vychutnat odpoledních pár hodin lezení. Přístup 5-10 min, 40 cest většinou v obtížnosti 4–8- ve dvou sektorech nedaleko od sebe.
Zpátky na Martinswandu, tentokrát ve vícedélce Rucola.
7 dýlek za max 6-, většinou výrazně lehčích.
Občas cesta připomíná procházku zahrádkou, nicméně vápno je krásně ostré, neoklouzané.
Spokojenost po dolezení a famózní výhledy do údolí Innu a na Stubajské Alpy.
Od posledního štandu se dá vcelku pohodlně sejít po částečně zajištěné cestě skrz zoologickou zahradu.
O pár dní později a pár kilometrů dále proti proudu Innu. Klettergarten Simmering se na první pohled tváří, že má už nejlepší léta za sebou, ale lezení se nám tam líbilo ze všeho nejvíc. Skály jsme měli jen pro sebe, parádně odjištěno, pohodlné plošiny na jištění, ostré neoklouzané vápno, prima cesty…co víc si přát.
V oblasti se najde i pár vícedýlek. V sektoru Lagune je to např. příjemná Truthahnjagd.
Kromě sektoru Lagune jsme skvěle polezli i v Akváriu, místní dlouhé sedmy v plotnách nás pohltily natolik, že jsme ani nestihli večeři.
Svérázná umělecká výzdoba v Simmeringu.
Ačkoliv jsme se snažili co to šlo, do některých velmi slibně vypadajících oblastí jsme se dostat nestihli. Mezi resty (nebo spíše tipy) do budoucna tedy patří především Rote Wand a Nassereith.
A tímto už opravdu končí letošní podivná „zimní“ sezóna a naše Seefeldská anabáze. Koho příspěvky za poslední 3 měsíce zaujaly, nechť neváhá a zkusí štěstí v příští sezóně, příležitost má naprosto každý!
