První střípky z Argentiny

Hlásíme úspěšný návrat z dalekých krajů. Z míst, kde rostou šestitisícové kopečky, panují příjemné teploty od -20 do +35 (střídající se často v průběhu 24 hodin), vane mírný vánek dosahující stokilometrových rychlostí a kde slunce svítí o 106 celý den a zapadá v devět večer. Není překvapením, že je pro nás návrat do středoevropské „zimy“  ne zcela příjemnou záležitostí. Těžko lze popsat 6 týdenní putování v pát větách, tak alespoň ve zkratce s dopomocí vybraných fotografií nastíním, co jsme s Dančou, Gabčou a Michalem zažili.

Argentina je se svými 2,8 miliony čtverečními kilometry neskutečně rozlehlá a slovo nekonečno zde mnohdy nabývá reality. Procestovat ji celou je práce na dlouhé roky, takže jsme vybrali jen některé z mnoha zajímavých lokalit. Samozřejmě ty s horami. Severozápadní čast s pustou Atacamou a šestitisícovkami Ojos del Salado (6893 m) a Bonette Chico (6759 m), mrazivé Vallecito (5470 m) nedaleko známé Mendozy a konečně severní okraj Paragonie s nesčetnými jezery a vršky špičatějšími, než si dokážete představit.

Buenos Aires navzdory uvolněné atmosféře opouštíme záhy.

Autobusy nás převáží tisíce kilometrů přes pusté pampy a vyhazují nás na dohled od hranic s Chile. Vyrážíme do hor, kde následujících 10 nepotkáme živou duši.

Postupně aklimatizujeme a připravujeme se na šestitisícové výšky. Společnost nám od čtvrtého dne dělají už jen kameny a všudypřítomný vítr. A zima. A jindy zas vedro.

Pohostinný kraj asociující na první pohled pocit bezpečí.

Stále výš a výš. Dnes přes sedlo dosahující 5600 m.

Zbytek pole kajícíníků (penitentes). Tato noční můra všech andinistů nás tentokrát naštěstí nepotrápila.

Pátého dne konečně přicházíme do base campu v El Arenal (cca 5500 m), který bude východiskem pro další dny. Nejdříve nejděte na fotce naše dva stany a pak doporučuji porovnat se základním táborem pod Aconcaguou, která je jen o pár metrů vyšší než Ojos.

V mrazivém, ale jasném ránu vyrážíme na Del Viento (6144 m), konečně nalehko, bez těžkých báglů.

Pustou pouští vstříc vrcholu. Z něj vychutnáváme výhledy na další šestitisícovky i patřičně řídký vzduch.

Východ slunce v 6600 metrech dva dny poté. Bohužel již sám stoupám na Ojos del Salado, holky sestupují s Michalem, který se necítí dobře, do nižších kempů. Jsem rád za možnost pokusit se o výstup, ale zima a především samota jsou mi špatnými společníky.

Ojos del Salado (6893 m), nejvyssi sopka sveta a po kopci jmenem Aconcagua i 2. nejvyssi vrchol cele zapadni polokoule.

Poslední pohled na čerstvě zasněžené vrcholy v okolí Ojos. Neobvyklá hra barev.

Jiné místo, podobná krajina. Stále v poušti Atacama míříme k vrcholu Bonete Chico (6759 m) – vlevo v pozadí.

Přece nebudeme stoupat po svých, když už jsme si odedřeli zdlouhavou aklimatizaci.Užíváme se luxusu dopravy do výšky 5000 metrů v teple a pohodlí auta.

První tábor na Bonette a večerní romantika ve společnosti penitentes.

Druhý tábor na Bonette (cca 5600  m), poprvé jsme museli kvůli větru stany stavět ve čtyřech. Z fotek to není jasně patrné, ale fičelo o 106.

První pokus o vrchol. Pozdní start způsobený silným větrem nás nutí otáčet poměrně záhy. Je nám jasné, že bychom to do tmy nestihli zpět a na zítra hlásí příznivější podmínky.

Budík ani nepotřebujeme, protože vítr lomcuje stanem celou noc. S lehkým odkladem přecijen vyrážíme pokusit se o výstup. Nabaleni ve všem, co s sebou máme.

Vrcholovka z bezejmenného vrcholu (6620 m) na vrcholovém platu Bonette Chico. Hlavní vrchol z časových důvodů musíme vynechat, ale výstup přesto stál zato. Danča si plní výškový rekord a já vlastně také – nejvýše, co jsem kdy někoho držel v náručí (byla to pěkná fuška :)

Sestup nekonečnými suťáky. A pak dlouhý 25 kilometrový pochod pláněmi, kde chybí jakékoliv měřítko.

Laguna Brava, barevná oáza plná života…a především krásných plameňáků.

Restday v Mendoze, o několik zeměpisných stupňů jižněji. Objíždíme na kole vinařství, koštujeme a plánujeme další výpravu.

Po mnoha peripetiích přijíždíme do Vallecitos, kde již kopce připomínají to, co známe z Evropy.

Ale zas je tu pěkná zima a především vlhkost.

Navíc nám přes noc pěkně nasněžilo. Jsme jediní, kteří tráví třetí noc v horním kempu v 4650 m.

Co místním horám chybí na výšce, to dohání zimou. -8 stupňů uvnitř stanu lze ještě snést, ale ranní mráz při výstupu proniká i přes 7 vrstev oblečení.

Konečně na sluníčku s cílem na dohled. Zcela u levého okraje vykukuje Aconcagua.

Na vrcholu Pico Vallecito (5470 m) a ohromné štěstí na počasí. Za dvě hodiny se již vše zahalí do neproniknutelných mraků a začíná sněžit.

O pár dní a hodně stovek kilometrů jižněji. Lake District leží na severní výspě Patagonie, což jenom potvrzují tvary místních vrcholů. V kempu u jezera Frey chřestí karabiny ze všech stran a nás svrbí prsty.

O dvě údolí vedle už to zase vypadá jako ve Skandinávii. Argentina má mnoho tváří.

A už se nám do cesty zase připletla nějaká ta sopka.

Volcan Lanin (3776 m) není náročný vzhledem k absolutní výšce, ale 2600 metrů ve dvou dnech také není žádnou procházkou (neřku-li s nastřádanou únavou po 5 týdnech chození po horách).

Překonáváme fyzické i byrokratické nástrahy a unikáme davům u této lunární základny do skromného přístřešku v 2650 metrech.

Ráno pro změnu pěkně fouká. Po předchozích zkušenostech nám ovšem zdeljší teploty připadají více než luxusní.

Parádní východ slunce doprovázejí skvostné výhledy…nikoliv však na dlouho.

Na vrchol díky větru nepřicházíme, ale doslova dolézáme. Poryvy větru nás strhávají na zem a vidět  není dál, než na pár metrů. Alespoň že ten vítr odehnal davy, kterých jsme se tolik obávali a připravil nám závěrečný zážitek za naší jihoamerickou anabází.

Pokud vás tento skromný report zaujal, račte přijmout pozvání 9.1. od 19 hod do budějovického lezeckého centra Lanovka, kde se při promítání dozvíte více. Těším se na viděnou.

Tento výlet materiálově podpořili: Hannah, RockPoint, Fujifilm, Leki, Primus a BigShock. Díky moc všem!

Veškeré foto na Fujifilm X-T1 + 10-24. Uctivé díky Fujifilmu za zapůjčení.