Jak jsme omylem vylezli na Wildspitze

Ocitnout se nechtěně na druhé nejvyšší hoře Rakouska vyžaduje pěknou porci štěstí a blouditelského umu. My máme obojí a nezdolný optimismus k tomu, takže jsme mohli spanilou skialpovou jízdu po Ötztálkách obohatit o vrcholový skalp této krasavice.

Ráno u chaty Vernagt je všelijaké jen je jasné. Kluci ze Stuttgartu pomalu vyklízí pole a my skrz okno zíráme do mlhy, ze které by měl radost tak akorát Rákosníček. Náš dnešní cíl Hochvernagtspitze je coby kamenem a tak není kam chvátat. Potřebujeme stejně pošetřit síly na zítřejší dlouhou túru na Wildspitze, říkáme si u šálku kávy, kterým vylepšujeme už tak pozdní snídani. Malá ručička hodin se pomalu blíží desítce když se konečně dostáváme ze dveří s lyžemi pod paží.

Sjíždíme mlhou dolů k mostu a napojujeme se do vyšlapané dálnice. Kolem sebe nevidíme zhola nic, ale GPS zůstává v batohu. Ostatně, z vyšlapené stopy není kam uhnout a my si rádi odpočineme od všech technologických vymožeností. Stoupáme údolím, později po ledovci až se v závěru dostaneme pod řízný výšvih do sedla. V hlavě nám to trochu šrotuje, páč to směrově moc neodpovídá mapě, ale oraniště, které po sobě nechaly desítky předchůdců hovoří za vše. Nechceme se pouštět do nějakého soukromého dobrodružství, držíme se slepě cesty a šlapeme po náhorním plató. Musíme být ze včerejška opravdu unavení, když jdeme na Hochvernagtspitze tak dlouho…

„Ale není to obr Koloděj, je to princ Jasoň“! Desítky barevných mravenců, které se vynoří z mlhy, která se jako zázrakem protrhává, odhalují krutou velmi veselou realitu. Stojíme v sedle pod Wildspitze a k vrcholovému kříži nám zbývá pár desítek metrů. Smějeme se naší (především tedy mojí) zabedněnosti a jsme rádi, že nás osud zavál do těchto neplánovaných míst. Mravenci pomalu opouští bojiště a my máme díky taktickému pozdnímu odchodu vrchol jen pro sebe. Obloha se naprosto vyjasnila a my si užíváme nádherné horské panorama.

V údolí se vaří mlha, dobrodruzi z Pitztálských lanovek opouští bojiště a my máme Wilspitze jen pro sebe.

Ten kluk dělá, že rozumí mapě, hází názvy jako Weisskugel, Weissseespitze a další a další Spitze, ale nevěřte mu ani slovo.

Takový bloudění já můžu, ne jako tehdy v zimě na Pühringerhütte, když jsme museli bivakovat v dřevníku. Víc takových milých omylů!

Nasazujeme lyže a sjíždíme liduprázdnými svahy. Nikde ani noha, modré nebe  a severka Brochkogelu nad hlavou. Smýkáme to ze sedla a pak už prašánkem k chatě. Zase jedna pohádka, která dobře dopadla. A tak to má být.