V dnešní moderní době jsou mnohé věci složité a zapeklité, ale recept na ideální skialpový víkend k nim naštěstí nepatří. Když zůstaneme u gurmánského příměru, je třeba poznamenat, že zde nehovoříme o lanýžích zapíjených litry Don Pérignon. Čili nečekejte chvalozpěvy na výpravu do míst jako je Hokkaidó nebo Reverlstoke, kde byste se mohli od rána do večera válet v prašanu. Vítejte u skialpové kuchařky pro lidové vrstvy!
Budeme potřebovat: jeden víkend, alespoň s jedním slunečným dnem (vcelku, nekrájejte). Ten seženeme nejlépe každodenním studiem synoptických map, které je vhodné proložit pravidelným modlením. Dále to bude chtít nějaký ten sníh v dostatečném množství – ani málo, ani moc, jak by řekl klasik. A do třetice najít místo, kde bude možné pohodlně složit na noc hlavu. Recepty se třemi ingrediencemi jsou dneska v kurzu, víme?
My jsme si uspořádali sněhovou hostinu na Gamskarkogelu, nejvyšším travnatém vršku Evropy. Pokud nemáte po ruce údolí Grossarl, můžete vyrazit do Jeseníků, nebo na kopec za chalupou. Kdo nemá chalupu, může využít libovolnou budovu. Celý průběh přípravy jsme pečlivě sledovali a tak jsme už při výstupu mohli díky křivkám, objevujícím se nenápadně na rozlehlých svazích, říct, že z toho bude dost vypečená lyžovačka. Navíc přes noc připadl nějaký ten cenťáček a je známým faktem, že z čerstvých surovin se kuchtí nejlíp.
Třešničkou na dortu byl ovšem vrchol, který nebyl ledajaký. Po výstupovém předkrmu následoval totiž hlavní chod spočívající v odpočinku, respektive abych byl přesný – ODPOČINKU. Slunění a následný spánek na Gamskarkogelhütte byly totiž natolik delikátní, že jsme si museli hned několikrát přidat. Nazývejte to klidně obžerstvím, ale my jsme si více než dvanáctihodinový šlofíček užili bez výčitek. Jako příloha se podávaly panoramatické výhledy po Vysokých Taurách a dalších skupinách Rakouských Alp. Trochu jsme to míchali, ale špatně nám z toho nebylo.
Co nám poněkud zkazilo dojem byla obsluha, ale takové je vždy riziko, když míříte do nového podniku. Po nedělní snídani sestávající ze sjezdu za prvních paprsků slunce v bělostných pláních si dopřáváme zasloužený oddech – to abychom dobrotu správně strávili. Když tu přichází neurvalý číšník, který se nám jal v Rakouštině vysvětlovat nové principy fungování Winterraumů, které údajně slouží jen jako nouzové útočiště. „Jhá jsem s Bergrettung a tochle neni šádný chotel!“ Marně se mu snažíme vysvětlit naší představu o tom, jak fungují zimní útulny, nepomáhá ani argumentace podpořená označením dveří dvoujazyčným nápisem (Winterraum, Winter room). Marná sláva, můžete se s pinglem hádat, ale zážitek ze spáleného pudingu vám to nezlepší. Nejlepší je vyrazit o dům dál. Opustit v tomto případě nebylo zas tak snadné – viz akrobatická prolézačka nadsvětlíkem níže.
Naštěstí hned za rohem nabízejí vybrané laskominy a my je konzumujeme plnými hrstmi. Ještě jednou si dáme rundu na jihozápad a po třetím výstupu zpět ke kříži naplouváme nenasytně ještě do severovýchodních svahů. Vyjídání posledních soust je tradičně nejlepší. V skrytých místech nacházíme tajemství šéfkuchaře spočívající v úsecích neporušeného prašanu. Syti a s úsměvy na tvářích sjíždíme zpět do údolí a už teď se těšíme na další kulinářské hody. Resumé: jídlo 9/10, obsluha 1/10. Nechte si šmakovat!
Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24mm/f4. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto.
