Jak jsme vylezli na Schalihorn a nedošli na Schalijochbiwak

Věšení pytlů není naše oblíbená horská aktivita, ale občas jsou chvíle, kdy je na místě si přiznat, že má příroda navrch a nemá smysl snažit se  ji přesvědčit o opaku. V takovém duchu se nesla naše výprava do Wallisu, při které jsme se chtěli pokusit o výstup Schaligratem na Weisshorn. Vrátili jsme se s náležitou pokorou a vědomím toho, že si ten krátký přístup rádi v budoucnu zopáknem.

V uplynulých týdnech jsme místo hor brousili všemožné skály a tak je aklimatizace nulová. Doháníme resty na poslední chvíli nocováním v tradičně mrazivé a výjimečně i lehce slunečné Furce, kde si ještě vybíháme na Klein Furkahorn (3026 m). A pak už hurá směrem k nejšpičatějšímu kopci.

Výstup prvního dne je sice dlouhý co se převýšení týká, ale romantický díky nádhernému prostředí. Z Zermattu procházíme kolem vyhlídkového pensionu Edelweiss a stylového Hotel du Trift a 1600 metrů na známou chatu Rothornhütte uteče jako nic. Chata otevírá až za týden a my rádi složíme hlavy do Winterhütte, kterou sdílíme společně s dvěma Švýcary, kteří mají v plánu výstup hřebenem Rothorngrat na Zinalrothorn. Večer pak přichází i Martin s Lindou, parta je tedy kompletní a my jsme zvědaví, co nás čeká den následující.

 

Ráno je bezkonkurenčně fantastické, až to hraničí s kýčem. Křupavým čerstvým sněhem míříme do sedla Unter Äschjoch (3550 m) – to ještě nevíme, jak na tu bílou nádheru budeme v následujících hodinách z mnohých důvodů nadávat. Kromě trasy, kterou před pár hodinami udělali kluci není vůkol ani šlápnuto.

Na hřebeni se nám poprvé ukáže výhled na celý hřeben mezi Zinalrothornem a Weisshornem. Krásně je vidět Schalihorn i sedlo za ním, kde čeká útulný biváček. Tak blízko a přitom tak daleko. S obavami koukáme na bílou krajku, která lemuje skalní pasáže. Plni optimismu pokračujeme dál a doufáme, že to je jen pár vloček, které do zítřka díky úderným slunečním paprskům zmizí jak pára nad hrncem. Fantastický ranní spektákl pokračuje a tak s růžovými brýlemi neohroženě šlapeme dál.

Procházíme kotlem ledovce Hohlichtgletscher, hledáme cestu mezi trhlinami a prošlapáváme sníh. Toho je čím dál víc a je čím dál měkčí, takže je to pěkná fuška. Přesto se úspěšně probijeme až do sedla Hochlicht (3731 m), které nás přivítá svižným větérkem. Začínáme postupně ukrajovat strmé metry závěrečného výšvihu a jsme zvědaví, čím nás přivítá skalnatý hřeben.

Pár metrů pod vrcholem nás čeká nepříjemné, ale poměrně jasné rozčarování. Kombinace začátku sezóny a nadílky, která spadla před pěti dny, nadělala pěknou paseku. Naše iluze „sem tam poprašek“ se zhmotnila v nepřehlédnutelné závěje, které nám dávají jasnou stopku. Překonáme ještě posledních pár metrů k vrcholu Schalihornu (3975 m), podíváme se smutně na blízké sedlo (od kterého nás dělí vzdušnou čarou pouhý kilometr, ale 5 hodin lezení v letních podmínkách) a otáčíme se na cestu zpět. Sníh je ještě měkčí, vedro chvílemi nesnesitelné. Z pochodové letargie nás vytrhává helikoptéra, která přilétá celkem pětkrát a operuje v okolí vrcholu Zinalrothornu a pátrá i po okolních svazích. Doufáme, že jsou kluci v pořádku a utvrzujeme se v tom, že jsme se rozhodli správně.