Plán byl jasný. Zkusit po čtyřech letech konečně odpytlit třetí nejvyšší horu Rakouska. Realita se ovšem ukázala být o něco komplikovanější než jsme předpokládali. Jistou nemalou roli v ní hrály hravé základové laviny, které nejen že znemožňovaly mnohé túry, ale rozverně zavalovaly i přístupové cesty vedoucí do hor.
Původní idea počítala se stejným přístupem jako tehdy, totiž z údolí Kaunertal, ale zřejmě proto, aby bylo tradici učiněno zadost, nebylo nám dopřáno vstoupit dvakrát do stejné skialpové stopy. Nekompromisní stopka u mýtnice odůvodněná opravou silnice nás vrací zpátky a nám nezbývá, než přejet do Ventu. Přijíždíme akorát včas, abychom stanuli před další závorou, tentokrát lavinovou. Údolím se prohnaly základovky a čekají se další. Až do večera máme utrum a to není ani poledne. Když si vzpomeneme na budíček v pět ráno, je nám do pláče. Vytahujeme prozřetelně sbalené lezení a vyzkoušíme aspoň místní žulu, která trochu zmírňuje naše rozčarování. Se soumrakem sklápíme sedačky, bez karimatek uleháme na záhořovo lože a špekulujeme, co a jak dál.
Ještě za šera projíždíme válečnou zónou a obrovské hnědo-bílé koule prošpikované vzrostlými smrky jako párátky dokazují, že ony závory nebyly jen byrokratickou zvůlí. Z Ventu vyrážíme po známé trase směr Vernagthütte a už v devět je nám jasné, že nás čeká pěkné vedro.
V poledním žáru přicházíme do sedla pod Fluchtkogel, rozpouštíme sníh abychom aspoň trochu zmírnili hydratační deficit a pak už se jen snadno sklouzneme k chaloupce, která je na dohled.
Chata Brandenburger Haus nabízí vše, čeho si srdce skialpinisty žádá. Sluníme se na terase, dáme si posilňujícího šlofíčka ve stinném a útulném winterramu a v podvečer si ještě vyšlápneme na vyhlídkový vršek Dahmannspitze. Do soumraku se osazenstvo jaksepatří rozroste, takže se dovnitř jakž takž vtěsnáme. Diskutujeme vzájemné plány a už už jsme přesvědčeni, že se náš weisskugelový plán pomalu rozpouští v lavinovém oparu. Nevadí, vyšlápneme si aspoň ráno na Fluchtkogel a vypadneme z údolí, dřív, než ho zase uzavřou závory. Když se ovšem se záměrem výstupu na Bílou Kouli vytasí i trio postarších Rakušáků, vzedme se v nás naše mladické ego a byť už jsme jednou nohou ve spacáku, směle měníme plány.
Je teprve pár minut po šesté a my už šlapeme napříč ledovcem Gepatsch a sedlu mezi Hintere a Mittlere Hintereisspitze. Svítání přivítáme stržením pásů a už to šněrujeme strmými jižními svahy směrem k normálce po Hintereisferneru vedoucí od Hochjochhospiz.
Kličkujeme mezi spadanými lavinami a skalami. V tuto denní dobu si to dost užíváme, ale o pár hodin později by nás sem nikdo nedostal ani za boha. Svižně a hladce se napojujeme na vyšláplou stopu a začínáme ukrajovat výškový kilometr, který nás dělí od vrcholu.
Lidí přibývá a v podvrcholovém hangu už jdeme skoro v zástupu. Nevadí, aspoň máme chvíli společnost. Třešničkou na dortu celého výstupu je krásný a vzdušný závěrečný hřebínek, na který nevyráží zdaleka všichni a tak máme kříž i chvilku pro sebe a obdivujeme bezvadné panorama. Brandenburger Haus, který jsme opouštěli před čtyřmi a půl hodinami, vypadá z vrcholu doslova na dosah ruky.
Zákonitosti přírody ovšem nejsou příznivci rozjímání a kochání. Sníh měkne nadzvukovou rychlostí a my víme, že na otálení není čas. Naskakujeme do lyží, snadno a rychle sjíždíme k Hochjochhospiz a následně ještě asi hodinku bojujeme v kejdě a vypadaných lavinkách, než se bezpečně a ve zdraví propracujeme po poledni do Ventu a oddychneme si, že hlavní silnici nezdobí tolik očekávaná červeno-bílá šerpa. Dneska je den otevřených závor a tak upalujeme směrem k domovu a říkáme si, že by s tím teplem a sluncem mohla příroda v půlce dubna přecijen trochu šetřit.
Foceno na Fujifilm X-T2 + Fujinon 16-55/2.8 (techniku od Fuji můžete zakoupit v e-shopu Fujifoto)
