Cassinem na Piz Badile

Toto byl po dlouhé době výlet bez velkého špekulování. Na legendární bergellskou severku jsme měli s Lukym políčeno už dlouho a když jsme se v srpnu časově sešli, přispěchalo nám na pomoc i ideální počasí i podmínka. Jedinou drobnou vadou na kráse byl jen ten fakt, že jsme nebyli jediní, kdo si této konstelace všiml.

V poklidu jsme tentokrát pojali i příjezd. Odpustili jsme si noční, ba i brzce ranní kómatickou jízdu. Po poledni jsme vyjeli z Budějc, v klidu přespali na konci Rakouska a dopoledne se přehoupli přes Maloju do vesničky Bondo. Balení a zevlení jsme natáhli na maximum a když jsme už opravdu nevěděli coby, hodili jsme na záda úsporně sbalené batohy a začali si to štrádovat do Val Bondasca.

Přístup na chatu v turisticky rozvinutém Švýcarsku by se mohl jevit jako banalita, jenže v tomto případě do toho vstupují 4 miliony kubíků kamení, která v roce 2017 spadly z Piz Cengalo. Dolina Bondasca je od té doby zavřená a znovuzprovoznění zdejších stezek (jakož i chaty Sciora) je v nedohlednu. Nová přístupová cesta k chatě Sasc Furä je sice zodpovědně natažena mimo dosah doliny, ale taky výstup prodlužuje na vydařených 5,5 hodiny, což je časový údaj, který pro lenochy našeho ražení rozhodně není akceptovatelný.

A tak jsme se, po nastudování reportů a ověření u kamarádů, vydali po bývalé mýtné silnici k rovněž bývalé osadě Laret. „Vy jste se ztratili?“ ptá se paní, které sekunduje pán s motorovou kosou. „No my doufáme, že ne, jdeme tudy správně na chatu Furä?“, odvětím opatrně. „Oficiálně je to tu zavřené, ale neoficiálně jdete správně. Mně můžete věřit, dělám na té chatě správcovou.“ S úsměvem se tedy rozloučíme a doufáme, že zrovna dneska a zítra žádný miliony kubíků padat nebudou.

Za necelé 2,5 hodiny z Bonda jsme na chatě Sasc Füra. Atmosféra a prostředí jsou tu naprosto jedinečné, ale my si přesto kochání přerušíme tradičním odpoledním šlofíčkem. Chata se v průběhu odpoledne solidně plní a pohled do Hüttenbuchu jasně prozrazuje, kdo se kam chystá: Cassin, Cassin, Cassin… Až na jednu dvojku briťáků, která jde bivakovat kus nad chatu, máme všichni stejnou startovní pozici: snídaně se podává ve 4:00.

Nakonec se s Lukym shodneme, že ve dvaceti lidech nemá cenu nic hrotit a že tomu necháme volný průběh. Docela obstojně se vyspíme, ráno velkolepě posnídáme a díky svižnosti balení vyrážíme z chaty překvapivě jako první. Na paty se nám pověsí dvojice s ambiciózní dámou v čele, od které si naštěstí držíme úctyhodný odstup. Koneckonců, cinkání jejích hůlek nás podvědomě slušně popohání vpřed. V půlce nástupu nás přesviští dvojice Italů a v tomto pořadí přicházíme do sedla, ze kterého vede sestup k nástupové rampě.

S opatrností slézáme a obcházíme poslední relikt sněhu. Před námi jsou dvě dvojky a tak se poslušně řadíme do fronty. Přes krátký výšvih se dostáváme pod Rébuffatův kout, první délku cesty (jako pěkně podrobné a docela přesné topo celé line jsme in zpětně vyhodnotili toto, ale skvěle poslouží i osvědčený bergsteigen). Pod koutovou spárou zjišťujeme, že to mladý Taloši směle mastní přes rozvážné Brity a tak brzy, s vědomím, kdo nám dýchá na záda, přijímáme pravidla hry a Luky do toho naleze taky.

Ve třech následujících lehkých délkách se snažíme o dvě věci: nezamotat se do těch všech lan a taky si vychutnat východ slunce, což jsou úkoly, které jdou dost proti sobě. O nějakém klidu a času na focení ani nemluvě. Naštěstí jsou všichni zúčastnění veselé a vstřícné mysli a tak si i přes drobnou tenzi lezení užíváme.

První vypečenější místo je na konci traverzu. Lezeme delikátní délku ubíhající doleva a těšíme se z již poklidnějšího režimu. Nad našimi hlavami se tyčí obří žulová špička Piz Badile. K jejímu vrcholu je to ještě setsakra daleko. Drobný navigační zásek předchozí dvojice, naše motání lan a lehké délky, které následují, nás opět dostávají do sprintovacího kolotoče, kterému naštěstí učiní přítrž klíčová délka celé cesty.

Po deseti délkách si konečně dopřáváme pauzu na tyčku a pití, necháváme se předlézt dvěma dvojicemi a od té doby už lezeme v absolutním klidu a pohodě. Psal jsem už o tom, že místní žula je naprostý luxus? Tak je. Luky vydrtí klíčový kout a pokračujeme dál nekonečnými plotnami. A z těch máme už bohužel v lezečkách docela pomačkaný nohy.

Po pěti délkách parádního lezení od Cenga Mediana se dostáváme pod svérázný véčkový komín. Ten sice není papírově těžký, ale prosoukat se jím vyžadujeme nemálo nervů a energie. Další dvě, údajně těžší délky jsou oproti tomu oddechové. Tím se dostáváme do samotného závěru a pro zdramatizování děje se kolem nás aspoň zavírá mlžná opona.

I nahoře je kvalita skály na jedničku, lezení je velkolepé, jen kdyby nás k sakru tak nebolely ty nohy. Luky odlézá do 19. délky a evidentně už se mu nechce zastavovat. Když mi v jistítku dojde lano, vydávám se opatrně na průběh za ním. Dolezeme to už na jeden zátah až na hřeben a s velkým oddechnutím zouváme lezečky.

Severní hřeben nás zprvu ohromí svou strmostí. Když na něj vylezeme, říkáme si, že sestup tímhle terénem nepřipadá v úvahu. Nejdřív ale musíme dolézt na vršek. Navážeme se nakrátko a na jeden zátah to ve 14:30 dotáhneme na kótu 3308 metrů. Tam dlouze svačíme a ještě déle špekulujeme, kudy dolů. Všichni ostatní sestupují bez výjimky na italskou stranu a varování před ošemetným slaňováním severního hřebene jsme četli snad v každém popisu. Nakonec se v nás opět probudí lenoši, chceme se totiž vyhnout dlouhému vandrování zpět do Švýcarska. Řekneme si, že někdo to tím severním hřebenem zkrátka zkusit musí.

Sestupujeme nejdřív k místu, kam ústí Cassinova cesta a míjíme dalších pár družstev, které se sem mezitím propracovali. Kroucení hlavou i nesmělé povzduzování z jejich strany ještě pochroumá už tak chatrné odhodlání do severního hřebene, ale přesto házíme lano do mlhy a prozatím nesměle slaňujeme jen na jedné šedesátce.

Brzy se osmělíme, svazujeme obě lana a v nekonečném motání, nadávání a oddechování se propracováváme směrem dolů. Slaňovací štandy jsou ukázkové, jen široké lupeny hrubozrnné žuly, které jsme si při lezení tak chválili, se nyní stávají zákeřnými protivníky. Dvakrát zachraňujeme seklé lano, vždy naštěstí v lehkém terénu, kam lze dolézt v botách bez jištění. V závěru trochu sejdeme z cesty, ale změtí více či méně důvěryhodných štandů se přesto dostáváme až do míst, kudy jsme kráčeli v ranním šeru.

„Tak to vypadá, že jsme zase zachránili dva mladý životy“. Luky to sice přehání, ale dobře vystihuje naši úlevu, když jsme jsme definitivně v chodeckém terénu. Teď už nám nezbývá, než šlapat a kochat se. Přenádhernou krajinou na úpatí Piz Badile scházíme mezi neméně krásné modříny. K magickém podvečerním světle se ještě jednou podíváme na severovýchodní stěnu i severní hřeben a jsme vděčni, že se nám to podařilo vylézt i slézt.

Když přijdeme v osm k chatě Sasc Furä, užívají si všichni večerní posezení na terase. Někteří v poklidu popíjí víno, jiní nervózně přemýšlí o výstupu, který je čeká následující den. My si nejdřív zchladíme nohy, pak hrdlo a pak znova hodíme batohy na záda. Ve 22:00 přicházíme do Bonda a jsme ten den už poněkolikáté rádi, že nám to tak krásně vyšlo.