Za Salzburg je to to sice kuse cesty, ale pořád na psychologické hranici 3 hodin jízdy, při které se vyplatí jet na otočku na den. Parkujeme pohodlně na kraji Bad Reichenhall a kráčíme zamlženým lesem k chatě Paul-Gruber-Haus.
Od chaty je to komfortně po turistické a náladu nahlodávají jen dvě pochybnosti. Zda nebude v populární cestě fronta a zásadnější – jestli to nebude celý mokrý. Když se dostatečně přiblížíme a mlha se neochotně rozestoupí, vidíme konečně, kam to polezeme. V tu chvíli jsme spíš skeptičtí.
Až první metry rozptýlí naše rozpaky. Nikdo tu není, skála je suchá a dobře odjištěná a i když nás zatím trochu zebou prsty a jsme nabalení v bundách, vypadá to na pěkný lezení! Navíc se už i trochu rozfoukla mlha a ukazuje se malebné údolí řeky Weißbach zbarvené do podzimních barev.
Lezení je pestrý. Stěnový po menších chytech, kouty, sokolíky, menší převísky. Pořád za šest a příjemný. Shora sledujeme, jak pod cestu přichází další dvojky, to je ale jediný kontakt, který za celý den máme. Lezení je bez stresu i v tomhle ohledu.
4. délka traverzuje doprava a následně koutem, po ní následuje asi nejzáludnější úsek v diagonální široké trhlině. Závěr pak vyšperkuje pár nátahů po madlech v převísku a už štandujeme u vrcholové borovice. Šest délek uteklo jako voda.
Komu by nestačilo 165 metrů lezení, nabízí se ještě pokračování cestou Kugelbachweg (7-, 110 m), ale to si my necháváme na příště a jdeme na vršek kopce už pěšky. Nejdřív krleš lesem, pak po tečkách značené stezky. Brzy jsme u kříže Rabensteinu, který je i náležitě etymologicky vyzdobený.
S ohledem na počasí se spokojujeme s nejvyšším jižním vrcholem a do žádného dalšího vandrování se nepouštíme. Sestupujeme pod JZ stěnu a spokojeně odcházíme a odjíždíme. Na tohle místo se rádi do nějaké další linky rádi vrátíme.
