Stopem na Grossvenediger (3666 m n. m.)

Tento článek vyšel v časopise Everest 1/2007

Jak se vypravit do hor, když  je člověk sám a peněz není nazbyt? Zkuste autostop. Stačí k tomu mít trochu času, alespoň částečnou znalost cizího jazyka, kus odvahy a většinou i trpělivosti. Na oplátku se vám dostane nevšedních zážitků a setkání se zajímavými lidmi, kteří mají srdce na pravém místě. Důkazem, že se nemusí nutně jednat o časově náročnou akci, nechť je i toto vyprávění o mé čtyřdenní výpravě na Grossvenediger, třetí nejvyšší vrchol Rakouska, kam jsem se vypravil na konci září 2006.

Den první – 27. 9. 2006

Předpověď není zrovna ideální, ale blížící se začátek semestru rozhoduje, a tak se vydávám na letošní poslední stopovací výlet do hor. Z Českých Budějovic vyrážím v 8:00 a mám před sebou něco přes 400 km dlouhou cestu. Doufám, že to zvládnu vše v jednom dni, ačkoli díky roční době se bílý den již notně zkrátil. Jedu tedy již tradičně směr Linz a následně Salzburg, nikde dlouho nečekám a cesta pěkně utíká. Z dálnice pak sjíždím u Bischofshofenu, kam mě dováží kamioňák, který vypadá jako arabský terorista a umí asi tak stejně dobře německy. Poté se jede již po Bundestrasse, čímž se tempo značně zpomalí. Vezme mě ale chlapík s Alfou Romeo, kterého řízení asi opravdu baví, protože místo toho, aby mě vzal jen do další vesnice, si zajede dalších 20 km. Po silnici klikatící se údolím Salzachtall jede místy až 160 km/h a otáčky motoru málokdy klesnou pod 4000/min. Možná se chtěl jen trochu předvést, ale dovezl mě na dobré místo, a tak mu poděkuji, koneckonců jsem byl za svižnou jízdu rád. Na několik dalších stopů se dostávám do městečka Mittersill a po následném delším čekání i skrz Feldertauerntunnel (zpoplatněný, 10 Euro za osobní auto). Asi kilometr za tunelem je pak odbočka na Matrei in Osttirol, kde si nechávám zastavit. První část cesty je tedy úspěšně za mnou, odteď už jen po svých. Je šest večer a v údolí se již šeří.

Začínám šlapat nekonečným údolím Gschlössbachu (cca 1500 m n. m.) přes místní usedlosti Matreier Tauernhaus a Innergchlöss. Než dorazím na jeho konec, je již solidní tma. Přesto se rozhoduji pokračovat dál, protože předpověď je nejistá a je lepší mít na vrchol vyhrazeno více dnů. Čeká mě nepříjemné překvapení v podobě strženého mostu, a tak po poradě s mapou pokračuji dále údolím, nyní již ne po vyježděné cestě, ale po neznatelné (alespoň za svitu čelovky) stezce mezi balvany. Co chvíli ztrácím značku a musím se vracet. Konečně dorazím k rozcestí. Druhá lávka přes potok je však také stržena. Při představě brození ledové říčky se radši odhodlávám k riskantnímu skoku  na kluzkých kamenech, navíc s více jak dvaceti kily na zádech. Chvíle napětí. Skok. Naštěstí se koupel nekoná a já pokračuji, nyní již po klasické alpské stezce, směrem k Alte Prager Hütte (2489 m n. m.) a dál na Neue Prager Hütte (2782 m n. m.), kam přicházím kolem půlnoci. Ke konci už jdu opravdu jen silou vůle, únava je značná. K mému údivu je chata otevřená, chatařka díky pěknému počasí prodloužila letní sezónu o další týden. To mě ovšem příliš netěší, plánoval jsem přespání v místním winterraumu, který je takto naopak zavřený. Uprostřed noci se mi zdá  nevhodné plížit se po chatě a hledat volnou postel a tak se odejdu vyspat do stanice dopravní lanovky mezi kopice potravin. Usnu hned jak dopnu spacák.

Den druhý – 28. 9. 2006

V pět hodin ráno mě budí dobrák kohout, který kokrhá v kotci asi 3 metry od mé hlavy. Jdu se tedy dospat ven na zápraží chaty. Nikam příliš nechvátám, neznám přesně výstupovou trasu přes ledovec, a tak takticky vyčkávám na někoho, kdo mi ukáže cestu, prošlápne stopu a spadne do trhlin, které by jinak čekaly na mě. Když se však do sedmi v chatě nehne ani myš a po okolí se rozlije jasné ranní slunce, nezbývá než posnídat a vyrazit. Batoh tu nechávám, beru jen mačky, cepín, helmu, čokoládu a pití. A foťák samozřejmě. V kamenném poli za chatou ztrácím značku, ale to příliš nevadí.

Vystoupám k vrcholu hřebenu, kde začíná ledovec s jasně patrnou stezkou. Jde se kolem pár trhlin, mnoho se jich ale nepřekračuje, navíc sníh je pěkně umrzlý, takže se jde dobře. Pokračuji do sedla Venedigerscharte a dále směrem k vrcholu. Nikde nevidím ani živáčka. Stopy, po kterých jdu, jsou zřejmě již pár dní staré. Pak se ale má trasa blíží k výstupové linii z jihu (od chaty Defregger Haus) a je vidět několik stoupajících skupinek. Nyní se již znatelně projevuje únava z nočního pochodu, sotva vleču nohy a musím často odpočívat. Nakonec se však na vrchol nějak doplazím. Je deset hodin. Užívám si perfektní vrcholový den. Je částečná inverze a kusy mraků se válí v okolních údolích. Je krásný výhled na Grossglockner na východě, po hřebeni přicházejí další turisté z jihu. Po asi půlhodině se loučím s vrcholem a sestupuji stejnou cestou zpět k chatě.

Dolu to jde o poznání snáze, k chatě přicházím za 2 hodiny. Tam si sbalím svých pár švestek a pokračuji dále ke staré chatě. Tam k mému překvapení nacházím krásný winterraum a rozhoduji se přečkat zde noc. Celé odpoledne tedy věnuji odpočinku a vaření. Pak se vyplňují mé předpoklady – přichází jedna skupina Čechů za druhou. Není se čemu divit, máme státní svátek. V duchu si libuji, že jsem byl na vrcholu už dneska a nemusím jít ve „štrůdlu“ krajanů jako na Sněžku. Přes noc zde nakonec zůstávám ještě s Frantou ze Stěžer, kterého sklátila nemoc a rozhodl se (velmi rozumně), že to k výstupu na  vrchol není. To se ukáže jako dobrá náhoda, protože už toho má za sebou nejen na alpských kopcích opravdu hodně, a tak je o čem povídat.

Den třetí – 29. 9. 2006

Ráno pozorujeme zajímavý východ slunce, v 8 hodin se loučíme a já vyrážím dále. Mým dnešním cílem je vrchol Wildenkogel (3021 m n. m.). Sestupuji k ledovci Unterer Keesboden, který plánuji přetraverzovat, čímž se ušetří mnoho času, které by človeka stálo jeho obcházení. Navíc je trasa zakreslená i v mapě, takže není co řešit. Když však sestoupím strmým svahem k okraji ledovce, je už jasné, že to tak jednoduché nebude. Ledovec je naprosto bez sněhu, a tudíž je nemožné najít jakoukoliv stopu. Je krásně vidět struktura ledu, v trhlinách proudí voda a mnohde jsou bazény plné ledové vody, které jsou překryty jen tenkou vrstvičkou ledu. Reálná možnost nedobrovolné koupele mě nutí k opatrnosti. Odpadá však riziko pod sněhem ukrytých trhlin, mačky v ledu drží a jde se překvapivě dobře. Směr beru tak nějak odhadem a naštěstí na druhém břehu brzy nacházím značku.

Stoupá se tady velmi příjemnou stezkou do sedla Löbbentörl (2770 m n. m.), odkud je pěkný výhled na Grossvenediger a celou výstupovou trasu. Přehoupnu se tedy do vedlejšího údolí a pokračuji dále jeho úbočím. Je zde krásný trekový terén, jde se v trávě a cestou se překračují mnohé potoky. Čím blíž se však člověk blíží k Wildenkogelu, tím je terén horší, až se nakonec jde v kamenném poli plném velkých balvanů. Podobně nepříjemný je i následný výstup k hřebeni hory. S velkým batohem je to celkem dřina. Odtud je to už jen pár metrů k samotnému vrcholu, který mě ovšem příliš neoslovil, je to taková kopice kamení. Dnes už není tak jasno a tak okolní vrcholky co chvíli zahalí lehké mraky. Brzy tedy odcházím. Strmým západním svahem sestupuji směrem k jezeru Wildensee. Počítám, že za příští den bych se měl v pohodě dostat stopem domů, a tak v asi 2000 m n. m. ukončuji sestup a zalehnu pod širák u potoka s nádherným výhledem na sever. V noci je překvapivě teplo, 7° C.

Den čtvrtý – 30. 9. 2006

Vstávám už v pět, abych stihnul sestup a dostal se brzy na silnici na stopa. K mému údivu potkávám dvojici místních bodrých staříků, kteří s dlouhými holemi již stoupají vzhůru. V lese pak ztratím cestu, ale nakonec se přeci nějak probiji až dolů do údolí. Omyji boty od kravinců, které jsem ve tmě posbíral a mířím k silnici. Tam čekám přes hodinu, než mi někdo zastaví. Nakonec se svezu se zlatou mládeží v Audi A4 exclusive. Perfektní stop se mi pak podaří z Mittersillu, kde se svezu krásným poválečným kabrioletem Volkswagen Kübelwagen, navíc s horalem, co slezl i několik vrcholů v Jižní Americe. Teď ale jede na ryby a vyhodí mě u vesničky Taxenbach. Tam stopuji řidiče, co mě s výměnou auta doveze až na Raststation Ansfelden u Linze, a posléze polský pár, který mě vezme až do Budějovic (jedou zrovna ze švýcarského Saas-Fee).

Tento článek vyšel v časopise Everest 1/2007