Předvánoční dřina

Náš přesun na začátku prosince rozhodně nebyl nijak dlouhý. Po 80 km jsme dojeli do Riwaky u městečka Motueka, kde v sadech právě nabírali pracanty na probírku jablek.

Češka Petra, která zde už pracuje skoro rok, nám doporučila sad Cederman Bros. V pondělí ráno se šéfové dohodnou, že nás tedy berou a ještě dopoledne už se zaučujeme mezi nekonečnými řádkami jabloní. Nejen shodou náhod zde pracují jen Češi, většina z nás bydlí v malých chatkách nedaleko sadu. Někdy nám to připomíná práci na chmelu, kterou známe jen z filmů. Všichni makají, seč jim síly stačí. Většina z nás vstává ráno mezi půl šestou a šestou a někdo se činí až 11 hodin denně, 5 – 6 dní v týdnu. Několik zkušených dvojic s žebříky mezi řádky dokonce běhá, jiní, mezi které patříme my, se zaučují a snaží se nabrat trošku tempo (přesto otrháme každý cca 40 tisíc jablek denně). Každodenní dohady o ceně za jeden protrhaný strom jsou na denním pořádku, někdy si připadáme jako na arabském tržišti. Je to boj, letos se tu zdaleka nevydělává tolik jako vloni, farmář měl prý příliš vysoké investice. To zamrzí…

Jelikož my ale nepatříme mezi chrty, kteří pracují 12 hodin denně a i v sobotu, vyrážíme hned po prvním pracovním týdnu do 2. největšího národního parku NZ Kahurangi National Park. Motueka se nachází u moře, autem vyjedeme až do 1100 m.n.m., takže nemusíme šlapat celý den hustými lesy. Necelých 40 km a pak 2 hodinky pěšky a již jsme nad hranicí lesa u moc pěkné chaty. No a sobotní výstup na Mt. Arthur (1795 m) stojí za to. Sice jsme si nevzali mačky, hůlky, ani cepín, ale zvládli jsme to i tak. Nádherné hřebeny a pláně zvané Arthur Tableland jsou příjemnou relaxací po náročném týdnu.

Ani další víkend neleníme a dostáváme se z druhé strany do stejného národního parku. Pohodový výlet, super výhledy, krásná jezera…

A zítra naposledy do práce v tomto roce :-)