Vánoční suťovisko a silvestrovské brody

Poslední týdny jsme se pro změnu věnovali cestování, i když ne vždy pohodovému. Vánoce ani silvestr tady místní rozhodně neřeší tolik, jako u nás. Nejdelší dny v roce, letní počasí a několik státních státků přímo vybízí kiwíky vzít si dovolenou a to rovnou třítýdenní.

Vánoce jsme strávili v národním parku Nelson Lakes. Nádherné zasněžené hory v dáli, pláně, louky a příjemné pohodové hřebínky okolo nás. Na Štědrý den chceme podniknout něco mimořádného, nějaký výstup. Bohužel jediný pořádnější kopec v okolí je Angelus Peak (2075 m). Pěšina neznatelná, pachtíme se několik hodin sutí a přes balvany nahoru a pak zase dolů. Ach jo, to jsme si zase vymysleli akci, říkám si v průběhu. Výhledy ale stojí za to, dokonce jsme na vršku našli i kus sněhu. Nacházíme se na nejsevernějším cípu Jižních Alp.

Večer máme více než poklidný, po celodenním pobytu na sluníčku i jedna láhev vína bohatě stačí. A dárky? Ty jsme si nadělili už pár dní v předstihu, v Nelsonu jsme byli v kině na Hobitovi ve 3D :-)

Ubíráme se na západní pobřeží, kde se nachází další národní park Paparoa. Většina turistů se zde jen zastaví na 15 min. u tzv. Pancakes, zajímavě uspořádaných vápencových útvarech. My však nespěcháme a pralesem se dostaneme až k Fox River Caves, nádherným jeskyním. Při prolézání se nejde vyhnout opření se o stalaktity a chůzi po zárodcích stalagmitů, prostě paráda. No a kousek severně od Paparoa pozorujeme další kolonie lachtanů, spatříme jich nejméně 15, ale o těch už ani nemusím psát, žijí tu údajně skoro všude.

Prší – horší počasí pro cestovatele snad ani neexistuje. Po několika přejezdech se ocitneme v Lake Sumner Forest Park. Vybereme si dvoudenní trek, hezky skrz údolí, lesem, žádné kopce a hřebeny. Ne dobrovolně, samozřejmě. Předpověď je však jasná – silný nárazový vítr, bouřky, přívalový déšť. Silvester, čeká nás odpolední výlet do Jollie Brook Hut, v brožuře se dočteme, že se občas musí brodit. Lesní pěšina se klikatí a hned po prvních 15 minutách sundáváme boty. Jsme vybaveni hůlkami a sandály, pohoda. Další brod a další. Začínáme být zvědaví, kolikrát budeme muset říčku přejít. Voda nám sahá po kolena, naštěstí není příliš studená ani neteče moc rychle. Jsme 2,5 hodiny na cestě a už jsme 20x brodili!! Kdo tohle vymyslel… Údolí se rozšiřuje. Třeba už nebudeme muset do vody. Špatný úsudek. Po 4,5 hodinách se doklopýtáme do chaty. 36 brodů!! To je náš nový rekord. Kapacita lesní chajdy je 7 lidí, 5 Novozélanďanů už tam je. Takže máme vlastně štěstí. Honem zavíráme dveře, venku poletuje asi milion sandflies, malých mušek, co jsou tisíckrát horší jak komáři. Venku duje meluzína, stromy se ohýbají, prší. Vevnitř je podstatně lépe, příjemná společnost, všichni hodujeme. Dokonce s sebou máme šampaňské. Slavnostně ho bouchneme v 8 večer a myslíme na vás, na všechny, kterým bychom zavolali či alespoň poslali smsku s přáním do nového roku. Není tu signál, ostatně jako skoro všude na Zélandu. Stmívá se a všichni usínáme jako koťata.

Brody, suťovisko, déšť. Všechno nám to přišlo drsné, než jsme se vydali na další výlet. Původní plán – trek na 4 – 5 dní. Vyrážíme v dešti. Les se mění v jednu velkou bažinu. Přeskakujeme louže, balancujeme na kamenech. Chata je údajně 3 hodiny od parkoviště, cestou nejsou brody. My máme ale vždycky něco extra. První rozvodněný potok přeskakujeme, další překonáme přes napůl ztrouchnivělé klády. Po dvou hodinách už máme vodu a bahno skoro všude. Nepřestává pršet a voda se valí ze svahu snad každým korytem. Hromy nám burácejí přímo nad hlavou. Po 4 hodinách se dostaneme do chaty. Uf, přežili jsme.  Další den nás čeká jen docela krátký a relativně pohodový přesun na krásný malý biváček. Konečně jsme se dostali nad hranici lesa, v zápětí se do něj ale zase ponoříme. Ten jejich „native forest“ (původní les) nás už nebaví. Bouřka a vítr změnily les k nepoznání. Asi nemáme smysl pro dobrodružství, ale další 4 hodiny přelézání padlých stromů, propadání se do bahna, brodění se skrz mokré, metr vysoké kapradiny není úplně to, co bychom chtěli. Sestoupíme do údolí, kde nás čeká brod. Jak se píše v brožuře: „ Když řeka nelze přebrodit, počkejte, až voda opadne. Nevstupujte do rozvodněné řeky, je to nebezpečné.“ Nezřídka se tady stává, že turisti zůstanou několik dní uvězněni. Když mají štěstí, mají chatu na té správné straně. Divočina je divočina… Řeka rozvodněná není, oddychneme si, přesto si tento parádní výlet zkracujeme a nejrychlejší cestou se snažíme dostat na silnici. 20:00 stojíme na silnici a stopujeme. Po dlouhém a náročném dni už zbývá jen dostat se zpátky k autu. Dozvíme se, že mezitím byly povodně, utrhlo to několik mostů, mnoho silnic bylo zavřeno, objížďky byly v řádu stovek kilometrů. U oblasti, kde jsme právě byli, je varování o poškození cest a o polomech.

Je na čase spravit si chuť. Žádná bush, dlouhé treky, ale pořádný výstup na kopec. Počasí se umoudřilo, hurá do dalšího národního parku – Arthur´s Pass.  Na rozchození si dáme pohodový kopec (Avalance Peak) s 1100 m převýšení, super pěšina, žádné brody, nohy utíkají samy.

Jeden kopec je ale málo, ne? Ještě to odpoledne se šplháme nad lyžařské středisko zvané Temple Basin. Nikde ani strom, natož bažina :-) Čeká nás podstatně náročnější výstup. Brzké vstávání, prudké suťovisko a už nastupujeme na docela exponovaný hřebínek. Cesta žádná, jen sem tam zahlédne Jakub nějakou stopu. Na řadu přijde i lano. Lehce lezecké úseky, někdy suť, občas foukne silný vítr. Několik předvrcholků, cesta se zdá být nekonečná. Phipps Peak, 1965 m. Celé Alpy máme jako na dlani a všemu vévodí nedaleký kopec s ledovcem Rolleston, náš další cíl.

Počasí se zase kazí, nezbývá než si jít hledat na pár týdnů práci. Christchurch, 2. největší město na Novém Zélandu. Přijeli jsme sem před týdnem, místní měli ještě dovolenou, takže nabídka práce nic moc. Pomalu se to rozjíždí, ale na město jsme si ještě nezvykli.

Danči fotky z Vánoc zde.