Banks Peninsula & Arthur´s Pass

Píšu trošku se zpožděním, takže už se vlastně nacházíme asi o 1000 km jinde, ale o tom až příště…

V Christchurch už se vyznáme, po večerech surfujeme nebo chodíme běhat a relaxovat do Hagley Parku. Několikrát jsme dokonce pozváni na českou párty, pohodička, fajn lidičky, jen jsme nesví z takového velkého množství Čechů pohromadě. Víkendy však většinou trávíme po svém. Jeden pěkný sobotní podvečer strávíme na úžasné horské chatě Packhorse Hut na Banks Peninsula nedaleko od Christchurch. Od parkoviště jsme sem šli jen hodinu, nikde žádné brody ani suťovisko. A ty pěkné výhledy!

Ani jiné víkendové dny či během týdne neleníme a využíváme pestré nabídky letního programu. Koncert místní zpěvačky v parku, dvouhodinová nedělní jóga, malý veletrh cestovního ruchu i soutěž/ výstava pískových hradů, chobotnic a jiných uměleckých děl na pláži. Nejvíce nás zaujme večerní koncert vážné hudby, s minimálně šedesátičlennou kapelou. V parku vystavěli velké pódium, nádherné osvětlení i ozvučení, několik tisíc lidí sedí na obrovské louce na dekách či stoličkách a tiše piknikuje. Novozélandská, maorská i evropská hudba a na závěr úžasný ohňostroj (lepší a větší jsem neviděla) za doprovodu symfonie Čajkovského.

Stále se něco děje. Naštěstí… Poslední noc v naší podkrovní komůrce u Indů nám myši sežraly tortily a pár polévek a běhaly nám po pokoji. Asi se nám na rozloučenou chtěli připravit nezapomenutelný půlnoční zážitek.

Konečně v horách!! Nacházíme se na východní závětrné straně Arthur´s Pass National Park a nadšeně si balíme po dlouhé době mačky, cepíny i lano. Cesta k ledovcům však není krátká ani jednoduchá. První den je jen rozcvičovací, zahřívací, ale pak to přijde. Waimakariri River brodíme sice jen třikrát, ale koryto je docela široké a voda příšerně studená. Batohy těžknou a slunce nemilosrdně pálí. Nikde ani kousek stínu, naše „cesta“ vede údolím, podél řeky, po balvanech vyschlým korytem. Slovo cesta je v uvozovkách úmyslně, prostě si představte vyschlé koryto řeky s balvany, většinou bez značení. No a tamtudy jsme šli. Odměnou za náš celodenní pochod je krásná Barker Hut, která je nejvýše položenou chajdou (1560 m.n.m.) v národním parku. Ledovce máme téměř na dosah. Škoda, že je léto, se sněhovou pokrývkou by to tu bylo zajímavější. Nevadí. I tak si výstup po ledovci do sedla Kohutea Col (2303 m) užijeme :-)

Někdy je však toho dobrodružství i na mě příliš. Organizace DOC, která spravuje turistické stezky i horské chaty ví, že řeky se rády a často rozvodní. Jelikož je pak nelze přebrodit a stavba mostu by pro tu hrstku nadšenců, co se sem vypraví, byla moc drahá, zvolili tentokrát lanovku. Těžko říct, jak dlouho už ta zrezivělá lana visí přes údolí, každopádně to vrže a skřípe. Když jsem byla 10 m nad řekou, tak jsem ta rezavá a stará křivá kolečka hypnotizovala, ať hlavně ještě chvíli vydrží. Jakub se mezitím docela nadřel, aby mě dostal na druhou stranu a sám nakonec raději přebrodil. Těžko říct, kdy a jestli vůbec byla provedena nějaká údržba či jestli lanovku ještě někdo používá.