Hned na úvod je třeba říct, že tyto hory svému jménu mnoho cti nepřinesly. V pekle bych si představoval poněkud jiné teploty, i když bílé páry nad hrncem nám Höllengebirge přichystaly více než dostatek. I před 3 dny neutuchající bílé tmy však nebyla výprava bez úspěchu. Objevení skvělého winterraumu v blízkosti jižních hranic Česka je malým krokem pro člověka, ale velkým počinem pro alpinistickou obec (především pak jihočeskou :)
Report tentokrát z pera Danči, fotky z Fuji X30 mačkané rukou mojí.
Víkend před námi a počasí má být špatné snad v celé Evropě. Určitě znáte ten pocit bezmocnosti. Přeci ale nebudeme sedět doma! Někdo je závislý na nakupování, jiný na horách. A rozhodně nejsem sama. Jsme čtyři nadšenci, co znají předpověď a přesto vyrážíme vstříc dobrodružství.
Místní nadšenci. Těžko soudit, jestli je bajk v tomto případě takovým usnadněním.
Již po 4,5 hodinách jízdy autem z Česka se v 9 hodin ráno ocitáme na parkovišti jen pár kilometrů jižně od Traunsee u úpatí pohoří Höllengebirge v Salcbursku. Po široké lesní cestě šlapeme pěšky vzhůru, okolo nás se válí mlha. Přemýšlíme nad původem názvu tohoto pohoří. „Pekelné hory“ – no to si užijeme, jsme zvědaví, co nás tu čeká. Ve skutečnosti se hory jmenují Höllengebirge podle velkého množství jeskyň.
Sněhu i mlhy přibývá, po čase nasazujeme sněžnice. Nikde nikdo, prošlapáváme si cestu a užíváme si hor bez davů lidí a zajímavého terénu. Zanedlouho přichází na řadu i GPS. Turistické značky se nacházejí pod sněhem a tak se brodíme závějemi a míříme tam, kam nám radí navigace.
Dostáváme se nad hranice lesa, krajina se trochu podobá Totes Gebirge. S tím rozdílem, že toto pohoří téměř nikdo nezná. Odměnou za vynaloženou námahu je nám nocleh na luxusním winterraumu chaty Rieder Hütte.
WR u Riederhütte (jen s AV klíčem!)
Takže je jasné kudy kam, že?
Veget, pohoda a saunování na Winterraumu.
Toužebně očekávané změny počasí se nedočkáme, ale nevadí. Po nádherných zasněžených pláních se spoustou prašanu dojdeme až ke kopci Feuerkogel (1592 m), mineme několik horních stanic lanovek, ale hned se stočíme do opuštěných lesů s parádní sestupovou pěšinou, kde si užíváme nedotčeného sněhu a boříme se až půl metru. Sami jsme překvapeni zajímavostí a pestrostí terénu. Přestože jsme tentokrát nezdolali žádné tří- nebo čtyřtisícovky, rozhodně nelitujeme, že jsme do Höllengebirge vyrazili. Občas je příjemné nemakat na 100 %, netrhat rekordy a trošku se v horách zrelaxovat.
