Dachstein odspodu

Najít sníh je tuto zimu čím dál těžší oříšek. Ledovec je ovšem jistota a nejbližší ledovec je kde…? Předpověď na víkend je velmi svérázná, sobota azuro, neděla vánice a vítr 50 km/h. Nezbývá, než vymyslet netradiční logistické řešení abychom si užili vrcholové panorama pod vymetenou oblohou.

Dny už se prodlužují, přesto stíháme poslední světlo akorát tak na přebalení a od spodní stanice lanovky na Krippenstein vyrážíme již s čelovkami. Výškoměr hlásí 600 metrů nad mořem, vrchol narostl do bezmála třech kilometrů. Není potřeba pokročilé matematiky abychom došli k závěru, že to bude dřina. Kličkujeme mezi rolbami a směle ukrajujeme metry, které nás dělí od Simonyhütte, našeho dnešního cíle.

Noční romantika na rozlehlém plató je nakonec natolik únavná, že zůstáváme na nocleh na níže položeném Wiesberghausu. Však máme celou sobotu a vrchol na dohled. Pod pečlivým dozorem chundelaté stráže se nazouváme do lyží a začínáme křižovat liduprázdné pláně.

Se sněhem je to místy fakt bída, pod Simonkou musí lyže chtě, nechtě na bágl. Prosmýkneme se kolem homole Schöberl a hnedle medle si vykračujeme po ledovci, kde je vyrolbovaná trasa. Vrcholový výšvih Dachsteinu je na dohled, stejně jako mnozí mravenci, kteří se na něj sápají.

   

Už už jsme si říkali, že táhneme ty těžké bagly zcela zbytečně, ale bez maček a cepínu bychom tu moc parády nenadělali. Lezeme po zasněžené zajištěné cestě a necháme se bombardovat od sněhových projektilů padajících z výšky. Helma také není od věci. Všichni zvládají obtížná místa vcelku v pohodě, ale jeden alpinista stojí za zmínku. Už po nástupem zaujme svižným tempem a na lyžích vystoupá po strmém a umrzlém svahu o 20 metrů dále než ostatní. V mžiku obuje mačky a už si to štráduje nahoru. Bílý vous prozrazuje, že ještě pamatuje doby, kdy se do hor chodilo v plstěném klobouku, přesto snadno po fyzické i technické stránce strčí většinu zdejších do kapsy. Vyběhne ke kříži, udělají si selfíčko se svou partnerkou a na sestupu už jen obdivujeme s jakou elegancí dole na ledovci otáčí jeden oblouk za druhým. Mít ten plstěný klobouk, smekneme.

Na vrcholu vládne, na rozdíl od mrazivé severní stěny, prosluněná pohoda. Výhledy třistašedesát stupňů kolem dokola kam oko dohlédne. Kristina se tohoto vršku konečně dočkala a navzdory únavě se překvapivě zvládá i radovat. Opatrně sesupíme k lyžím a konečně se hýbeme bez velké dřiny. Navzdory mizerné sněhové podmínce se dostaneme ke Gjaid Almu bez pásů a se západem slunce si užíváme závěrečný sjezd k autu. Stehna tou dobou už dávají jasné znamení, že toho mají tak akorát.

Foceno na Fujifilm X30. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky!