Někdy zkrátka nastačí prostý pohled do kalendáře aby si člověk uvědomil změnu ročního období a je nutné, stejně jako v případě výběru toho správného deodorantu, získat důkaz místo slibů. Proto jsme vyrazili přes půl Evropy, abychom zkušeně pověsili pytel a zjistili, že v horách už opravdu vládne léto.
Nenechte se zmást, toto nejsou záběry z botanické zahrady, ale ze skialpové trasy. Údolím Pfitsch neseme lyže na zádech dobré 2 hodiny, než konečně přicházíme ke kusu sněhu kousek pod bivakem. Lyžáky jsem doma od bahna drhnul pěknou chvíli.
Cestu lemují motivační vzpomínkové památníky obětem místních severek. Nejbližší je Hochferner (viz foto níže), který jsme lezli v roce 2009. Z nás sice leje pot, ale reporty posledních dní ukazují, že se stěny lezou. Živoucím důkazem jsou i borci, kteří na parkáči sušili cajky po ranním průstupu severkou Hochfeileru. Ta je i naším cílem.
Biváček Güntera Messnera se nachází v naprosto skvělé lokalitě s famózními výhledy. Užíváme podvečerní pohody, sledujeme rychle se ženoucí mraky a večer vítáme dvojici Čechů, kteří mají podobné plány jako my, jen se nevláčí s lyžemi. Když se podíváme na rozměklý sníh, kterým se jít ráno 2,5 hodiny k nástupu, a ve kterém se na botách člověk boří po kolena, ani jim ty lehčí batohy nezávidíme.
Ráno ještě ani není ráno, když stepujeme před bivakem, vaříme a kroutíme hlavu nad tím, jaké je vedro. Ve třech stupních nad nulou je naše morálka hluboko pod touto hranicí. Dobré náladě neprospívá ani dlouhý a kvalitní spánek, který byl v 23:30 narušen příchodem dalších dvou horolezců z Rakous.
Odbíjí čtvrtá ranní když se ujíždějícím sněhem dosápeme do sedla 2818 m. Honí se mlhy, mraky a furt nemrzne. Sestupujeme krátkým kuloárem na východ a jsme sami zvědavi, jak to bude dál. Krvavý východ slunce parádně dokresluje pochmurnou atmosféru.
V šest hodin padá rozhodnutí, že další postup nemá valného smyslu. Sníh má od firnu velmi daleko a připomíná spíš močál, tempo pokulhává a ručičky na hodinách naopak sprintují. Mraky se honí o 106 a na Hochfeileru visí tmavý závěs. To už se toho spiklo nějak moc, statečně utíkáme z bojiště v nelyžovatelné krustě.
Před přechodem sedla si ještě užijeme trochu sluníčka a následně elegantního kraulování v bílé kejdě, které nás utvrdí v tom, že by to v severce žádný šlágr asi opravdu nebyl. Sjezd 600 výškových metrů v natátém sněhu představuje naopak příjemnou tečku v tomto hořkém alpském eposu. Snad mělo šťastný konec i dějství v podání dvou borců, kteří v 7 ráno teprve stepovali nad prvním sérakem Griessferneru.
[green_box]Podívejte se, jak se honí mraky u Günter Messner bivaku. Doporučuji fullHD a celou obrazovku.
[/green_box]
