Dlouho plánovaný traverz Schreckhorn-Lauteraarhorn

Už je to snad šest let co jsme se o tomhle vypečeném přechodu čtyřtisícového hřebene Bernských Alp bavili s Jagyčem a Bosákem. Jenže pak nebyla podmínka, nebo jsme se nesešli, nebo obojí a tak pořád dokola. Tak jsme na to vlítli každý sám, ale neúspěšně. Já to chtěl jít sólo před dvěma lety, ale místo toho jsem zabloudil na vršek Matterhornu. Vloni zas vyšel s Lubošem jen první v vršků a do traverzu jsme se nepustili. Nakonec se potvrdilo, že je dlouhé plánování k ničemu a dva dny před odjezdem jsme se domluvili s Martinem s tím, že to bude dobrý prubířský kámen na první společnou akci v horách.

Mmmh, feine Kuchen… nebylo by od věci zůstal v poklidu na terásce a vychutnávat si švýcarské laskominy , které nabízí chata Bäregg. Místní cenová politika a vyhlídka dalších 3 hodin pochodu po více než skromném spánku nedovoluje usednout pod slunečník a my statečně pokračujeme do nitra údolí vstříc ledovci Ischmeer. Oba si dost dobře z loňska pamatujeme, jaká je to dlouhá štreka. Při rozhovoru se sestupující dvojicí na toto téma jsme titulováni masochisty a nám nezbývá, než přitakat. Z pohodlí doma a plánování nad mapou jsou ty nástupy vždycky kratší…

Na rozdíl od minule ale nemíříme k chatě Schreckhornhütte (2530 m) ale pokračujeme dále po ledovci. Důvodem je především pověstné přátelské a vstřícné jednání správce chaty – i místní guidi se zdráhají poptat se na neplánovaný nocleh a na nesmělý dotaz odledně počasí odpovídá, že není žádnej za….j prorok. Proto raději volíme naprosto soběstačné řešení a stavíme stan na výběžku, kde dříve stávala chata Strahlegg (než ji v roce 1976/77 smetla lavina).

   

Nemohli jsme si vybrat lépe! Letní podvečer nabízí kouzelnou podívanou, potok nám teče 5 metrů od ložnice a nikdo tu nedělá dusno. Navíc si o 45 minut zkrátíme ranní nástup, neboli o stejný čas prodloužíme spánek. 3:0 stan vs. chata. Nedaleko nás, na bývalém heliportu, ulehají pod širák další dva alpinisti. Chtěli původně spát na chatě, ale znáte to…

Náskok, nenáskok, stejně nás skoro všichni na startu předběhli. Než proběhnou ranní rituály, tančí po svahu nad námi už pěkných pár světýlek. My se ale nenecháváme znervóznit a jedeme podle plánu. V 3:30 zavíráme stan a vytrvalostním tempem ukrajujeme výškové metry pod jasným nebem plným hvězd. Já tvrdím, že nemá smysl to uspěchat a Martin si myslí svoje.

Je ještě šero, když nastupujeme v 6:15 do známé rampy vedoucí k JZ hřebeni. Po ledovci to šlo hladce, odtrhovka jakoby skoro ani nebyla, ale teď se tu dvojky štosujou. Později navíc začíná překrásné svítání, které kvůli nutnému kochání taktéž zpomaluje postup. Zahazujeme mačky i cepíny, vypínáme čelovky a valíme hore. Z loňska víme, že nás až k vrcholu žádné zásadní technické problémy nečekají (max. III UIAA) a tak postupujeme každý zvlášť. Šetříme čas i síly a užíváme si příjemné lezení v pevné žule.

Neuč orla létat! Na vrchol Schreckhornu  doplachtíme v 7:45 a těší nás, že držíme optimistický plán. Pauza, sváča a u Martina nezbytná změna outfitu („přece nebudu mít na všech fotkách to samý“). Za pohrdavých pohledů přítomných dvojic jako jediní pokračujeme směle ve vytoužené linii. Naštěstí ani jeden z nás neumíme francouzsky, takže si jejich verbální doprovod nevychutnáme. Nastupujeme do traverzu hřebene Schreckhorn-Lauteraarhorn (D+, max IV UIAA).

Sestup do sedla Schrecksattel má být podle všeho snadnou záležitostí (ZS+). No tak to jsme zvědavi, co přijde potom! Slézání ploten s malými lištami není pravda výrazně obtížné, ale rozhodně delikátní a hřeben náramně exponovaný. Byť jsme se ověsili friendy a smycemi a lano dali do pohotovostní polohy, pokračujeme z osvědčené taktice. Jen jednou slaníme – ostatně víc štandů ani nepotkáme – a zaseklé lano nás kromě zdržení akorát rozlítí.

Teď už lezeme v krátkém rukávu. Slunce pálí jakoby nás chtělo ke skále přismažit, ale průzračné nebe dává naději, že obavy ohledně bouřek jsou přehnané. Alespoň prozatím. Cesta na Lauteraarhorn je ještě dlouhá, vyžaduje vylezení a slezení řady věží a případný nouzový útěk z hřebene spadá do kategorie fikce.

  

S absolutní koncentrací postupujeme bez zádrhelů hřebenem. Vzdálenost, která se zprvu zdá malá, se díky zakřivení hřebene a dalším a dalším věžím setsakra protáhne. Narážíme na 2-3 obtížnější pasáže, ale jinak se lezení drží kolem II-III. Navigace je také bezproblémová, stačí se důsledně držet hrany hřebene. Vlevo i vpravo čeká jen sníh a nestabilní skála.

Teď už je Lauteraarhorn na dosah ruky. Žádný další nečekaný gendarme, žádná sedla. S cepínem přeběhneme  sněhovou převěj a vychutnáváme si poslední obtížnější místo. Už víme, že to zvládneme a navíc ve slušném čase.

Byť se ten časový plán zdál být více než bláhový, odbíjí opravdu akorát poledne, když si tiskneme ruce na vrcholu Lauteraarhornu (4042 m). Necelé čtyři hodinky nejsou na traverz špatný čas, eufórii ale trochu mírní vize sestupu. O tom jsme věděli, že nebude žádný med, ale realita to hladce překoná! Po bezmála pěti hodinách boje se sutí, sněhem, pikantním Schraubengangem a dalšími hřebeny doklopýtáme v 17:00 do našeho kempu. Opět podle plánu, ale s velkým uff! Abychom potvrdili svou pověst masochistů, povaříme rychle večeři, sbalíme saky paky a zahajujeme sestup do Grindelwaldu. V 23:15 začínají padat první kapky, my otevíráme dveře auta a v dálce kreslí bouřka na černočerné obloze první blesky. Tak přece jen přišla!

Díky Martine za skvělou akci. Ani ty batohy jsme si nakonec moc nepletli…

Foceno na Fujifilm  X-T2 + Fujinon 10-24/4.

Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky.