Julky na skialpech

Evropou řádí lavinové šílenství. Vybrat mezi oranžovo-červenými oblastmi bezpečné místo na zimní radovánky je aktuálně dost velký oříšek. Díky Martinovi jsme ovšem našli takovou oblast, která nejenže vyřešila dříve zmíněný problém, ale především nám otevřela zcela nové obzory! V Julských Alpách jsme byli na skialpech zcela poprvé a věřím, že ne naposledy.

Slovinsko není zdaleka tak daleko, jak by se mohlo na první pohled zdát. Z města, kde by chtěl bydlet každý, sem dojedete dokonce dřív, než třeba do Ötztálu. Když máte navíc vozidlo 4×4 a ostříleného šoféra, zastaví vás až příliš hustý les a odpadá dlouhé pochodování údolím.

Vyrážíme z údolí Krma na sloviskou Sněžku jménem Triglav. 1600 metrů z parkoviště není ovšem žádná láce a tak není divu, že si jeden zývne. Na chatě Kredarica je svérázná atmosféra, dobrý pivo, sladký kafe a levnej nocleh. Kromě nás a meteorologů je tu dalších pár desítek nadšenců, kteří si chtějí vychutnat výstup nebo i jen východ slunce.

Na vršek už jdeme bez lyží a mezi prvními. Alespoň nás nebudou znervózňovat skupinky, které jsou navázané a každý v partě svírá lezecké cepíny. Nádherné svítání a poctivě vyšlapané schody z předchozích dnů zcela rozpouští jakékoliv naše obavy… více nechť promluví fotky:

Na vršku jsme sami, což je na nejvyšším bodě Slovinska dost unikátní a v létě prakticky nemožný úkol. Očekávaný úkryt před větrem ve vrcholové věžičce se díky dveřím pohřbeným ve sněhu nekoná a tak po drobném slunění na hřebeni sestupujeme na druhou snídani zpět na Kredaricu, naskočíme do lyží a kroutíme první oblouky.

Lyžba netrvá dlouho. V traverzu na chatu Planika přecházíme plynule na suť a následně dokonce na ferratu. Sluníčko střídá mlha, která reflektuje naše pocity na betonově zmrzlých svazích. Mají to tu pestré.

Různorodý program pokračuje dalšími sjezdy a dalšími zajištěnými úseky. Zvláště pikantní je přechod z lana do čtyřicítkového svahu. Poprvé se nacvakávám do lyží ještě v rámci ferraty. Dolů samozřejmě jedeme jen kvůli tomu, abychom mohli zase jít nahoru. Ukázkový den chceme využít na maximum a tak s už notně unavenýma nohama ukrajujeme metry na Kanjavec.

Zapomněl jsem zmínit, že po odchodu k Kredarice jsme na po další dva dny nepotkali ani živáčka. Jen pár stop z minulých dnů napovídá, že se i tady najde pár skialpových nadšenců (cca 80% lidí chodí i v zimě na Triglav pěšky, bez lyží nebo sněžnic!). Po dalších panoramatických výhledech a složení všech potřebných kusů výbavy sjíždíme na Velo Polje a následně vyšlápneme na Vodnikov Dom, kde složíme hlavy v chladném, ale útulném winterraumu. 12 hodin spánku je pro některé z nás zimním horským standardem, pro jiné rozpačitou, ale příjemnou novinkou.

Poloha chaty je skvělá nejen kvůli ranním výhledům, ale i díky tomu, že výstup do sedla, který nás čeká následující den vyžaduje jen 160 výškových metrů. Přehoupneme se zpět do údolí Krma a den si ještě zpestříme prozkoumáním kuloáru vedoucího na hřeben Vernaru. Martin se nemůže nabažit skákaných oblouků, nám ostatním stačí, když přežijeme a občas i nějaký ten oblouk uděláme bez toho, abychom se koupali ve sněhu. Závěrečná ledová rallye k autu (a pak od něj) jen podtrhne dobrodružné vyznění průzkumné akce a my pak z okýnek auta i z terasy místní pohostinné restaurace vyhlížíme, kam to pošleme příště.

Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24mm/f4. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto.