Rechte Nordwandrinne na Hoher Sonnblick

Rauriský Hoher Sonnblick je jako každou jarní sezónu i letos v obležení. V nádherném víkendovém počasí míří k jeho vrcholu nikoliv desítky, ale doslova stovky skialpinistů. Pokud si chcete užít samoty, vyražte už raději na Václavák. Nebo to udělejte jako my a jděte na to od lesa, respektive severní stěnou.

V údolí už začíná směle vládnout jaro a sníh doslova mizí před očima. Lavinová předpověď hlásí typické jarní podmínky. Hlavní nebezpečí je kombinace odpoledních teplot, promočeného sněhu a jižní expozice. Díky svižnému startu po desáté dopolední už nemá moc smysl pouštět se do závodu se slunečním kotoučem a tak musí přijít na řadu fištrón. Směle stoupáme pod severní stěnu, na kterou jsou paprsky krátké a která se celý den topí ve stínu.

Jako jediní stoupáme do kotle mezi Sonnblickem a Hocharnem, ostatní už jsou na cestě dolů, nebo si už vychutnávají kávičku v údolí. Dostaneme tedy radu, že jdeme „sehr, sehr spät“, ale ani to nám úsměv z tváře nesmete. Jdeme přece do severky a tak je odpoledně nejvíce bezpečno, no né?

Svah se naklání a lyže putují na batoh. Nikde ani stopa a tak se poctivě frézujeme bohatou nadílkou. Nastupujeme do pravého severního kuloáru, zvaného též Scheißhäuslrinne. Časy, kdy tudy opravdu z chaty padala h…a jsou naštěstí dávno pryč a tak se můžeme zaměřit jen na standardní nebezpečí. Dvakrát kopeme test stability svahu, který nás alespoň lehce uklidňuje a my navzdory panenským závějím pokračujeme dál.

U zlomu a zúžení kuloáru přidáváme mačky a hůlky měníme za cepíny. Porupávání sněhu odvahy nedodá, ale po zevrubném testování shledáváme, že je příčinou jen vzduchová kapsa u kraje skály. Snad. Sklon se postupně zvyšuje a brzy dosahuje avizovaných 50 stupňů, které si drží až do konce. Sněhu neubývá a stehna jsou v jednom ohni.

„Ještě nikdy jsem nezažil aby byla v kuloáru taková sranda“. Martin ovšem netuší, že největší zásluhu na tom má on sám. A vůbec nevadí, že pořád ztrácí levou rukavici. Úsměv od ucha k uchu má také proto, že se těší, až ty žlutý fošny, co táhne na zádech připne na nohy. I když pořád špekuluje, jestli to k tomu bude.

To nejlepší přichází na konec. Mixové lezení s poctivými trojkovými fleky přelézám s největší obezřetností a raději dojišťuju Kristinu. Fixní lano necháváme i pro Martina a pokračujeme k chatě na vrcholu. A to ne proto, že bychom mu chtěli utéct, ale proto, že odhodlání nakonec překonalo obavy. Nechat takový pěkný kuloár v dobré podmínce bez zářezu by byl hřích. Martin ve strmém místě nasazuje lyže a v náročném terénu zvládá i několik oblouků. Klobouk dolů!

Podvečer u Zittelhausu na vrcholu Hoher Sonnblick nemá chybu a šťastně se tu setkáváme s Danem a Radkem, kteří si užili výstup po normálce. Terasa je navíc skvělé místo, kam utéct z přeplněné chaty. Pozorujeme západ slunce a pozorujeme Martinovo chrabré počínání – společně s jeho rostoucím fanklubem. Kristina rovněž neskrývá obdiv ke sportovnímu výkonu, ale její preference jsou bezpochyby zcela jinde. Se soumrakem přichází povážlivý chlad a tak nezbývá, než si vychutnat Weizen a spát.

Výhled z našeho podkrovního apartmá je fenomenální. Především proto, že je to jediná chvilka, kdy ten den vidíme zřetelně jižní svahy Hocharnu. Až je budeme za pár hodin sjíždět, bude to docela jiná a výrazně smutnější písnička. Kolem Zirnsee se rychle dostáváme nad sedlo Goldzechscharte a následně až k vrcholovému kříži s vidinou krásného sjezdu, který se považuje za jeden z nejlepších ve východních Alpách. Ten ale evidentně nepočítá se zlomyslnými rozmary počasí. V neproniknutelné mlze jsme rádi, že nějak najdeme cestu dolů a děláme si tak osobák v délce sjezdu, při kterém nevidíme dál než na 10 metrů. Všechno zřejmě nemůže vyjít ideálně, abychom neztratili potřebnou pokoru.

  

Foceno na Fujifilm X-T2 + 16mm/f1.4. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto.