Dva a půl kilometru na Möseler

Jaro s dalším prosluněným víkendem klepe na dveře a my ho opět neváháme využít. Původní ryze alpinistický plán s bivakem pod stěnou bere za své, když Martin navrhne pokusit se dát ne jednu, ale hned dvě severky. Ambice nám rozhodně nechybí. Realita byla samozřejmě zcela jiná.

Sobotní start je o to těžší, když přijedete pozdě v noci, spíte v autě, které má topení a když dva ze tří členů party patří k tradičním bojkotérům brzkého vstávání. Ale není času nazbyt! Od vrcholu nás dělí 2200 metrů a je dobré počítat i s nějakou tou časovou rezervou… kdybychom tak tehdy věděli, jak jsme prozíraví. Při pohledu do budoucnosti bychom možná raději zůstali pod peřinou.

První hodina s lyžemi na zádech uteče než bys řekl Möseler a v osm už pauzírujem na zápraží chaty Alpenrosen a vyhlížíme směrem na jih. Sněhovými pláněmi stoupáme neomylně v průzračném ránu pod severku zmíněného kopce a prohlížíme si linii Firndreieck. Čerstvý sníh s podporou větru krásně zametl všechny stopy a tak si užíváme prošlapávání s těžkými batohy na zádech. Nedostatek spánku se začíná lehce hlásit o slovo.

Naštěstí už je severka téměř na dosah a my se těšíme na změnu pohybu. Ale počítali jsme s trochu jiným směrem. Přezouváme do lezeckého když tu…Prásk! Propadám se sněhovým mostem společně s Kristinou přistáváme o metry níže v odtrhovce. Do měkka, ani jsme se nestačili leknout. Najednou je únava tatam. Rozdýcháváme dvoustovkový puls, sápeme se na povrch a delikátními kroky přelézáme pod Martinovo dohledem kyprou peřinu. Konečně máme pevnou půdu pod nohama a v příjemném sklonu lezeme směrem k hřebeni. To jsme ještě nevěděli, že samotná severka bude z celého dne tím nejsnazším.

Brzy dosahujeme hřebene, který nám podle průvodce nachystá maximálně dvojkové lezení. Dvacet čísel sněhu ale jako mávnutím kouzelného proutku hnedle nějaký ten stupeň přidá a tak velmi obezřetně bojujeme o každý metr a kombinujeme odmetání sněhu se stylem „a cheval“. Po půl hodině už nás tento styl moc nebaví a rozhodujeme se natraverzovat doprava přes sněhový svah na normálku. Jdu první a ten navátý sníh se mi moc nezdá.

Špekuluju kudy to vzít, stepuju na místě a  Martin ze zálohy brzy převezme velení. Statečně přeběhne strmý traverz a my se k němu hodláme připojit už prošláplou stopou. Nastupuju do ní o 4 metry výše a nemám z toho vůbec dobrý pocit. Jen co stihnu doříct „nějak to porupává“, uříznu pod sebou celou návěj. Instinktivně vyskakuju z masy, která se řítí dolů do údolí a stres ventiluju velmi výživnými nadávkami. Už je toho dobrodružství dneska nějak moc. Odtrhovka byla ještě fajn, ale teď už nastupuje skutečný strach.

Téměř mlčky docházíme ke kříži a vrcholovka nehýří zrovna rozjásanými výrazy. Nádherné výhledy ai moc nevnímáme, protože jediný pohled, který hypnotizujeme zrakem, je malá tečka chaty Furtschagelhaus a jediné myšlenky se týkají představy toho, jak sedíme na sluníčku na její terase. Bohužel moc nevíme, jak překonat oněch 1200 výškových metrů, které nás od ní dělí.

Martin v tom má jasno. Prohlédl si zevrubně trasu podél čerstvého lavinového splazu a hodlá to poslat právě tudy. Po chvíli váhání i my sbíráme odvahu, ale její zásoba končí hned v prvním svahu jehož sklon přesahuje 5 stupňů. Zážitky tohoto dne už na mě jsou příliš a má morálka totálně rozložená. Sápeme se zpátky ke kříži a vymýšlíme, kudy se odsud, u všech všudy, dostaneme…S Martinem se naháníme na zbytcích signálu a už už to vypadá, že skončíme na noc na Berlinerhütte  a všichni bez teplé večeře (on má vařič, my bombu). Martin nejen hlásí, že si užil parádní sjezd (to mu zas tak nezávidíme ) a že má chatu prakticky na dosah ruky (to už jo!), ale také nás naviguje, že jediná schůdná cesta na jeho stranu hřebene je přes vršek Möselekopf.

Z italské strany stoupáme dalších 200 metrů ke kříži a nohám se už dvakrát nechce. Přitom si užíváme překrásný podvečer v magickém světle. Největší výhrou je ale linie sjezdu, která se před námi otevře. Jasná, s mírným sklonem a dokonce i s parádním sjezdem. Na závěr náročného dne si užíváme nejlepší sjezd této sezóny. Shledání na útulném Winteraumu je plné radosti a především úlevy.

Původní smělý plán na severku Hochfeileru bere za své nejen kvůli událostem uplynulého dne, ale především kvůli podmínce, která na nás už zdálky mává. Tmavý led neslibuje žádný velký plezír a s pěti šrouby bychom v něm moc parády nenadělali. Místo toho se rozhodujeme pro výstup na Schönbichler Horn (3134 m), odkud se nám snad podaří přehoupnout přes hřeben zpět k chatám Alpenrosen a dojet k autu bez komplikovaných logistických obštrukcí.

Výstup je příjemný, 700 metrů v porovnání ze sobotou uteklo jako nic a jediné co nám stálo v cestě dolů byl strmý kuloár, který nám ovšem Martin zkušeně a elegantně předjel a my ho následně stejně statečně sešoupali. Poslední překážku jsme tak zdárně zvládli a mohli si za odměnu zase užívat epesní sjezd až na dno údolí. Tam už nezbývá, než zase hodit lyže na záda, sníh za jeden jediný den odtál o další hodinu pochodu. Nevědět, co nastane za dva týdne, napsal bych, že jaro už přebírá vládu.

Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24mm/f4. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto.