Jak jsme si vystáli frontu na Glockner

Varování: Shlédnutí jistých snímků může v milovnících hor vyvolat silnou nevolnost!!! Tak jsme zas jednou vyrazili s Jírou do hor. Chtěli jsme si užít samotu opuštěné přírody, romantiku západů slunce, lezeckých momentů, kdy se člověk dostává na hranici vlastních možností a fůru dalších klišé. Jenže člověk míní, příroda mění a prokletí nejvyšších vrcholů dosahuje ve vrcholné letní sezóně naprosto nepředstavitelných dimenzí.

Říkali jsme vám už, že máme nový bílý auto? Se sobotním odjezdem nijak nespěcháme, od Lucknerhausu nás čeká jen 900 metrů pohodovým terénem a počasí má navíc být všelijaké. Po poslední drobné přeháňce vyrážíme a užíváme si vylidněné trasy včetně všech požitků, které nás po cestě nečekaně přivítají.

Naše odhodlání přesně kopíruje změny počasí. Každou chvíli vysvitne krásné podvečerní slunce, ale jen proto, aby ho za dvě vteřiny zahalily těžké mraky a začalo drobně sněžit. Když se oblaka náhodou lehce protrhají, můžeme z hřebene Schere nas Stüdlhütte pozorovat, jakou udělaly sněhové srážky posledních 24 hodin na hřebeni Stüdlgrat paseku. Poučeni z předchozích nezdarů nesestrojujeme žádnou kytaru, ale rozhodujeme se pro výstup normálkou. Tím, že nocujeme v poklidu ve stanu, netušíme, kolik dalších lidí dostalo tento skvělý nápad.

Nedělní ráno je svěže mrazivé, ale jasné a tak nadšeně a svižně dupeme k chatě Erzherzog Johann (3454 m). Tam nás prvně olíznou sluneční paprsky a nás fascinuje peřina, pod kterou je vše, co se nachází na sever od hlavního hřebene Taur. Sněhovou dálnicí stoupáme ke Kleinglockneru a ještě pořád moc netušíme, co nás čeká. Sestupující, kteří vyráželi o notných pár hodin dříve hovoří o velkém množství lidí, ale my si říkáme, že je pěkně, nikam nechvátáme a že to zas tak hrozné být nemůže. Jak jsme se mýlili!

Vyhýbáme se s několika skupinkám, ale to pravé peklo přichází na nejužším místě mezi vrcholy. Lanová družstva se motají jedno přes druhé, i přes snahu všech se obousměrný pohyb často na minuty i desítky minut zasekne a všichni promrzají na kost. Do toho zmatku se snaží několik asertivních guidů prorvat se svými klienty alternativní linií, lana se motají do sebe, jištění je více než pofidérní a je jen velký zázrak, že nastalý zmatek všichni bez úhony přežijí (nepočítáme-li občasné laškovné pohlazení mačkou).

Už to vypadá, že ve frontě zůstaneme navěky, když se to konečně pohne a my se propracujeme až ke kříži. Po rychlé vrcholovce pelášíme hned nazpět, už to jde naštěstí trochu svižněji. Postupně sbíháme až do údolí a pořád nemůžeme uvěřit, co že jsme to zažili. Příště na Glockner jedině mimo hlavní sezónu – jako se to osvědčilo v letech 2006, 2008 a 2010.

Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24mm/f4. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto