Lezecký ráj u Lago d’Iseo

Tento report bude postrádat jakákoliv dramata. V Itálii jsme si totiž užili naprostou pohodu. Ale i přesto má cenu se tímto textem a fotkami prokousat, protože vám naservírujeme tipy na pro nás donedávna ještě zcela neznámé lezecké oblasti, které nyní už jen budeme vychvalovat do nebes. Třeba se nám podaří inspirovat podobně, jako tento příspěvek na emontaně, který nás do této části Itálie nalákal.

Marciaga – pořád ještě u Gardy

Začneme pozvolna a ze široka. Původně jsme chtěli přes květnové svátky zajet na vícedélky do Verdonu, ale předpověď si o našem plánu myslela něco jiného a my uznali, že je lepší užívat si májové přeháňky 700 kilometrů od domova, než jet dvojnásobnou vzdálenost až na francouzskou riviéru. Nicméně tak jak tak bylo v plánu si cestu rozdělit a rozlézt se v okolí Gardy, ideálně v nějaké nové, pěkné, liduprázdné a snadno přístupné oblasti – pokud tedy průnik těchto parametrů nepřinese jen prázdnou množinu.

Vybíráme oblast Marciaga (topo zde nebo zde), která se nachází východně od jezera a jižněji, než je při výjezdech do Arca obvyklé. Celkový počet cest přesahuje stovku a obtížnosti se pohybují od 3b do 7a+ a je to podle mě jedna z mála oblastí, kde si opravdu skvěle zalezou i začátečníci a pohodáři, kteří chtějí lézt čtyřky. Jen klasa nám tu přišla trochu přísnější, takže jsme pokorně lezli 5b až 6a a bylo to tak akorát.

Dlouhé lajny plné děr (našli jsme i jednu, kterou obývala sova, tak bacha!) nabídnou pěkný lezecký zážitek i když zrovna nejste drtiči. Nahoře vás navíc čeká parádní výhled na Gardu, na stejnojmennou promenádu stačí sjet z kopce a na parkáči u kostela jsme nikomu nepřekáželi ani přes noc. Zůstáváme nakonec dva dny a říkáme si, jaký skvost jsme to objevili. To ještě netušíme, co nás čeká další dny…

Madonna della Rota a Punta Almana

Ten den jsme si chtěli dát po přejezdu na západ k jezeru Iseo rest a na tuto první oblast jen tak hodit oko. Todle seznamu cest to totiž nevypadalo, že bychom byli schopni něco rozumně přelézt. Když jsme se ovšem ráno probrali a otevřeli kufr, nedalo se odolat. Přístup v řádu desítek vteřin, příjemný palouček pod skalou, famózní výhled a žlutý vápenec byly příliš silné argumenty.

U několika nástupů byly poznamenané i názvy a obtížnosti, nicméně k plnohodnotnému přehledu by se jistě hodil i tištěný průvodce. Nám se tak stalo, že jsme se rozlézali v 6b, ale nutno říct, že to bylo dané spíš tím, že jsem nedokázal zastavit u prvního štandu a pokračoval vždy do horní, fantastické části. Takže jsme se nakonec i v tomto sektoru, určeném primárně pro zcela jinou lezeckou ligu,  parádně protáhli a jen neradi se po třech cestách klidili z bojiště. Přecijen, máme dneska ten rest-day.

  

Kolem poledního nakopáváme naši expediční káru a zapínáme topení dozadu, protože nás do sedla Croce di Marone čeká pořádnej krpál. Po cestě potkáváme šipky na další a další lezecké sektory a začíná nám být jasné, že se do toho Verdonu nedostaneme, ani kdyby se tam teď udělalo týdenní azuro. Na odpolední vycházku jsme vybrali vršek Punta Almana, ze kterého je údajně nejlepší výhled na celé jezero. Obdivuje faunu i flóru a především pro nás nezvyklý ráz krajiny. Líbí se nám tu.

 

Sjíždíme pomalu ze sedla Croce di Marone a ukazatele na jednotlivé sektory nás doslova hypnotizují. Nu co, vody i dobrot máme dost a pak na plácku vedle cesty a mapy rozbíjíme basecamp a po večeři ještě vyrážíme okouknout okolní skály. Vzhledem k tomu, že zatmíme, než stihneme všechny jen vůbec obejít (to je dané jejich množstvím, nikoliv vzdáleností), je jasné, že máme na následující dny vystaráno.

Falesia Ballerini a Arco di Pietra – nestačíme vybírat

V přetěžkém rozhodování, kde s lezením začít, vítězí nakonec tyto dva sektory, které na sebe navazují a jsou propojeny lávkami s kovovými rošty. Už jen úprava terénu pod skalou je na jedničku, cesty jsou popsané u nástupů a jištění vysloveně sportovní. Rozlézáme se v jediných dvou 6a a pokračujeme dál. Klasa je rozhodně měkčí než v Marciaga, takže si to můžeme dovolit.

Většina cest v oblasti se pohybuje v rozmezí 6a-7a, takže máme z čeho vybírat. Krásné linie vedou ještě hezčí skalou a my si chrochtáme blahem. Když už nám přijde, že už máme v prvním amfiteatru přelezeno dostatek cest, přeskotačíme jen po železe o kus dál a můžeme lézt až do aleluja (takže asi 3 cesty, než už dál nemůžeme).

Ginetto – skála jako ementál

Ke skalám to máme tak blízko, že nemá ani smysl sundavat na večeři a spánek smyčky. Hned nadruhý den vyrážíme na další průzkum. Nabídka je tak široká, že zpovykaně vybíráme jen cesty, které se nám líbí nejvíc a ostatní necháváme ležet ladem, i když jsou objektivně nadprůměrné. I když dopoledne propršelo, je většina linií v suchu a po skále, která má obří díry roztodivných tvarů, se nám leze nádherně. Jen ty ruce už pak máme ze silových kroků jaksepatří vytahané. Už nám tak ani nezbývá elán na vedlejší sektor Eden. A to jich tu je ještě v okolí celá řada dalších, z nichž např. Terra di Mezzo nebo Opera slibují podle vzhledu další famózní lezecké zážitky…

Corna delle Capre – vícedélky a zbrusu nová ferrata

Abychom se těch původně plánovaných vícedélek nevzdali zcela, míříme po dalším dni odpočinku bez lezení (tentokrát už opravdu) do vedlejšího údolí. V podvečer ještě z vyhlídkového Punta Tisdel okoukneme náš cíl na další den a ráno už si to štrádujeme pod stěnu. V plánu máme linii Batman in Marmolada, pokud se nám tedy povede jí trefit. Průvodce totiž píše: „linie se v horní části kříží a je v nich trochu zmatek. Ale všechny cesty, ba i jednotlivé délky jsou v obtížnostech 6a-6b, takže by případné zabloudění nemělo mít fatální následky.“

 

Skálu i vybranou linii najdeme nakonec snadno a brzy se probijeme i první délkou, která je tu a tam vyzdobena drobnou luční flórou. Pak už nás čeká jen ráj vápencových děr a neuvěřitelných chytů. Obtížnost se opravdu drží konstantně blízko 7 UIAA a my opět nestíháme chvátit a chrochtat blahem. Vcelku brzy máme 4 délky přelezené a těšíme se na odpočinek a piknik pod skalou. Nicméně lezec míní, slaňování mění…

 

Stahujeme modrý a kus nad námi na konci zeleného poskakuje malý uzlík. „To není uzel, to se rozmotá“, argumentuje naše lenost, když se ním nechce popolézt 4 metry nad štand. Samozřejmě, že to dopadne přesně naopak a my tak dáváme nucené repete posledních dvou délek, tentokrát jen na jedné půlce napůl. Neměli jsme to lezení tak chválit, takhle jsme si ho nuceně vychutnali ještě jednou a s unavenýma rukama už to zdaleka nebyl takovej plezír.

Jen otevřeme dveře Karamelky, přichází májový deštík a s ním i nucený odpolední odpočinek. Chválíme nebesa, protože nám šlofíček přijde akorát vhod. Svěží a plni sil se tak můžeme ještě v podvečer vrátit pod stěnu a vyzkoušet ferratu, která ještě voní novotou. Zajištěná cesta stěnou Corne delle Capre nám podle odhadu naservíruje obtížnost C/D a hlavně další krásné výhledy na jezero Iseo a údolí Zone.

Vápencový hřib v Cornalbě

Za tímto houbovým skvostem jsme si museli trochu popojet a inspirací nám byl opět výše zmíněný článek. Svéráznou a drsnou krajinou na sever od Bergama přijíždíme do malé vesničky Cornalba, nad kterou se tyčí obří masiv, který je protkaný lezeckými liniemi. Orientujeme se podle této a této databáze, trochu pomohou nápisy na skále a místní lezci, kterých tu je tak akorát na zeptání a nikoliv mnoho, abychom se po týdnu na liduprázdných skalách cítili vyděšeni.

Většina dlouhých a pěkných cest je tu určena pro drsňáky, takže vybíráme pár pro nás lezitelných a užíváme především unikátní atmosféry. Na skále se najde i pár dvoudýlek a jištění je opět příkladné, sportovní. Původně plánované dva dny nakonec stahujeme na jeden a slíbíme si návrat až budeme lízt jako Adam (který tu má jeden prváč za 9a+)

Naše italské lezecké putování zakončujeme symbolicky znovu u Isea. Vyzkoušíme ještě v rychlosti dvě nové oblasti na západním břehu jezera Lovere a Predore – obě s jednodýlkovými sportovkami, pěkné, ale ne tak pěkné, jako dříve zmiňované. Hezky nás to Iseo rozmazlilo. Už se těšíme, až se zase necháme někdy příště lezecky hýčkat!