Východním hřebenem na Waze

Ještě před týdnem jsme o tomto kopci ani nevěděli, že existuje. Natož že by na něm čekalo parádní lezení. Během přepršek minulého týdne brouzdám zoufale mapou Rakouska a najednou ejhle, vrchol se jménem jak ze Středního východu, který má více než 3500 metrů. Je potřeba trochu zapracovat na pokulhávající aklimatizaci a tak zjišťuju víc…

/foto výše – svítání na hřebeni Kaunergrat, Waze s Ostgratem uprostřed snímku/

„Vždyť já už jsem tenhle kopec někde viděl“, říkám si v duchu a lovím v labyrintu horských vzpomínek. Konečně to mám, nezaměnitelný tvar hory mi utkvěl při přechodu protějšího hřebene Geigenkamm! Zatímco Kristinka připravuje instagramový catering (pozornost doporučuji věnovat především pravému dolnímu rohu), hledám info o výstupových trasách. Bergsteigen hned v úvodu hlásá „Klassische und fantastische Gratkletterei!“ a tak končí poslední náznaky váhání, rezervujeme místo na chatě a modlíme se, ať se počasí konečně umoudří.

K chatě je to bratru poctivých 1200 metrů a morálka nejdříve díky ranním kapkám a výživným mrakům zůstává dole v údolí s myšlenkami na pohodlí auta. Akorát včas se ale jako mávnutím kouzelného proutku v tom správném místě mlha rozestoupí a přímo před námi se ukáže východní hrana… hergot, takhle z ánfasu to vypadá docela ostře.

Extrémní pohodlí a akvělá atmosféra Kaunergrathütte rychle zahání jakékoliv chmurné pocity. Hovíme si na terásce a v dobré společnosti vychlazeného wajznu a teplých kaiserschmarrn vypadají všechny hory najednou nižší a hřebeny mírnější. Odpoledne jaksepatří prozevlíme  pilně studujeme výstupovou trasu a vyšlápneme si na vyhlídkový Plangerosskopf (3058 m). Pak už jen zbývá doufat, že nikdo v lágru nebude chrápat a hurá na kutě.

Ranní pohled z okna na vymetenou oblohu nás dost uklidní, po 4 dnech je konečně pěkně. Rychle posnídáme a v 5:45 vyrážíme pod nástup. Krátkým sestupem a traverzem je to příjemných 20 minut a můžeme začít lézt. Díky dostatku sněhu a z důvodu úspory hodiny času volíme originální nástupní variantu a na hřeben se napojujeme kousek pod klíčovým místem.

Krátký strmější výšvih je psaný za 4 a v případě potřeby se dá snadno háknout. Chytů i stupů je naštěstí dost a tak to jen poctivě odjistíme a valíme na krátkém laně dál. Tu a tam se předbíháme s okolními dvojkami. Celkem je ten den na hřebeni 17 lidí, ale ono se to na těch 700 metrech docela dobře rozptýlí.

Dostáváme se k dalšími výraznému bodu, velkému skalnímu mužíkovi, který je vidět až z chaty. Pokud vám to sem trvá více než 3 hodiny, měli byste raději otočit. S lehkou nervozitou koukáme na hodinky, ale ty ukazují teprve 8:00 a tak v klidu pokračujeme dál, tentokrát vzdušnějším hřebenem. Lezení v žule je parádní, občas sice trocha suti, sem tam se objeví lokr, ale většinou je skála pevná a lezení radostné.

Pod vrcholem se otevírají další výhledy a zdraví nás bílá pyramida Wildspitze. Dolézáme posledních pár metrů a v devět stojíme u umrzlého kříže a přejeme si „berg heil“ s ostatními družstvy. Počasí s údolní inverzí je fantastické.

Z dvou možných sestupových variant jsme se už předem po konzultaci s chatařkou rozhodli pro sestup zpět hřebenem. Ostatní naopak volí tzv. Eisweg, tj. kombinaci jižního hřebene a sestupu/slanění po ledovci (ono je to zdá se ve výsledku prašť jako uhoď a na terase se pak sejdeme zhruba ve stejný čas, 7 hodin po ranním odchodu). Ještě naposledy se rozhlédneme po nádherném panoramatu Ötztálských Alp začínáme opatrně sestupovat a slaňovat ošemetným terénem. Právě včas, hřeben se brzy zahalí do bílé mlhy…