Nečekaně dobrodružné Lechtalské Alpy

Měla to být pohodová vandrovačka, ale nohy nás z tohoto výletu bolí ještě teď. Objevování pro nás zcela neznámé a divoké oblasti západního Rakouska ale za tu námahu rozhodně stálo. Exponované hřebeny, fantastické výhledy, strmé svahy a malebné salaše. K tomu všemu ovšem kopice suti, stovky metrů fixních lan a turisté v helmách. Zkrátka zábava na každém kroku.  

Prodlužujeme si víkend, abychom stihli projít aspoň část tohoto pohoří, ale i tak nás čekají náročné etapy a hned ta první stojí za to, i když vyrážíme až v poledne (nebo právě proto). Ve vesničce Flirsch nedaleko Landecku kupujeme v místní pekárně croissanty na posilněnou a pak už drtíme 1200 výškových metrů strmými pastvinami na chatu Ansbacher. Od ní už je vidět hlavní hřeben a teoreticky i místo bivaku, ke kterému míříme. Vzdušnou čarou jsou to sice jen tři kilometry…

Hřebenovka Augsburger Höhenweg je sice značená jako turistická cesta, ale už popis dopředu varuje: „Absolute Schwindelfreiheit und Trittsicherheit unbedingt erforderlich! Auch bei guten Verhältnissen kann die Begehung des Augsburger Höhenweg sehr gefährlich sein!“ A taky že jo. V druhé půlce cesty k bivaku procházíme po úzkých lávkách, surfujeme sutí a za pomoci ocelových lan překonáváme ošemetné úseky.

Chvíli před setměním přicházíme unaveni a obklopeni mlhou k Rolland-Ritter bivaku. Až k ránu ovšem dokážeme zcela docenit jeho krásu a především umístění. Ranní spektákl s inverzní oblačností má jen nepatrný krůček k dokonalosti. Drobným problémem je také fakt, že u bivaku není voda (dříve v sezóně se tu zřejmě najdou kusy sněhu). Nezbývá něž si dát před snídaní rozcvičku 200 výškových zpět k potoku a pak už nám nechybí nic.

Nedělní start jsme nijak neuspěchali, přesto zůstáváme v peří. Větérek a severní svahy udělají své. Traverzujeme v oblíbeném bláto-suťáku a zpestření přináší i pár techničtějších úseků. Když tu je sníh nebo mokro, může to být ještě o stupeň lepší zábava. Za hodinku přicházíme do Dawinscharte a otevírají se nám výhledy na Hoher Riffler – nikoliv ten zillertalský, tentokrát jde o nejvyšší vrchol skupiny Verwall.

 

Před polednem jsme na Dawinkopfu (2970 m), nejvyšším bodě naší trasy. Odtud scházíme jen proto, abychom mohli zase nahoru. Po ledovci už toho pravda moc nezbylo, ale i tak máme chvilkové zpestření. K tomu ještě přichází špekulování, zda si dáme lehce lezeckou odbočku na vedlejší Parseierspitze (3036 m), nejvyšší vršek celého pohoří. Únava minulého dne má ovšem právo veta. To ještě nevíme, že si lan užijeme hned vzápětí dosytosti.

Přes sedlo Patrolscharte pokračujeme dále na sever. Sestup na druhou stranu opravdu stojí za to. Tři sta výškových metrů ručkujeme po fixních lanech, brouzdáme se sutí a snažíme se nic neshodit na ostatní. Všichni tu chodí v helmách. Je to fuška na tělo i na hlavu a tak si dost oddychneme, když se ocitáme ve Wegscharte a před námi se objevuje idylický až kýčovitý výhled na jezero Oberer Seewisee.

Odpoledne se vylouplo jak malované a tak si dáváme vyhlídkovou trasu přes vršky Seeköpfe a před večeří ještě stíháme koupačku. Ještě se snad ani nestihne pořádně setmět a už odfukujeme do spacáků.

V noci přichází nečekaný lijavec a ráno vypadá zprvu rozpačitě, ale zas je z toho nakonec parádní den. Kolem Memminger Hütte sestupujeme nepříjemným blátíčkem do 1700 metrů k potoku Perseierbach (s názvy tu moc originality nepobrali) abychom mohli hned následně zase stoupat až do 2600 metrů do Grießlscharte (o roviny je tu také poměrně nouze).

Nečekaným překvapením je zastavení u pastevecko-lezecké chatičky pod vrcholy Rote Platte a Freispitze (ty už jsou z kompaktního vápence). Tak třeba někdy… Pak už zbývá jen po známé trase doběhnout na Ansbacher Hütte, vychutnat si zasloužené dobroty a skutálet závěrečných 1200 metrů zpátky do údolí. Třetí den se to natáhlo na pěkných 10 hodin. Tak příště už vybereme opravdu něco odpočinkového!

Naše vypečená trasa je zakreslena zde:

Foceno na Fujifilm X-H1 + 10-24/4