Chtěli jsme si udělat pohodový víkend s průzkumem nových ledolezeckých oblastí, krátké nástupy a především pak nevídaný komfort bydlíku, ale resumé uplynulého víkendu zahrnuje nakonec docela solidní únavu a zmožená těla. Zřejmě zapracovala automatická prevence proti našemu zpohodlnění, když jsme si udělali nedobrovolný osobák v délce přístupu na ledy.
Plán kluků, ke kterým jsem se asertivně vetřel, byl propracovaný a precizní. Jedenapůlhodinový přístup pod Rechter Kühle-Luft-Fall (WI 4+/120 m) spadal do kategorie akceptovatelných, jenže průvodce zřejmě sepisoval Kilian Jornet a to ještě nepočítal s tím, že bude silnice díky lavině zavřená 4 kilometry před hostincem Breitlahner. Rozloučit jsme se tak mohli jak s teplou kuchyní, tak tak brzkým návratem.
Sobotní počasí je jako ze žurnálu. Slunce, romantika zasněžených salaší a esteticky vypadané laviny vylepšují morálku pocuchanou těžkými batohy a nekonečnými kilometry. Dokonce i teploty se drží navzdory předpovědi pod nulou a slibují bezpečné a pěkné lezení. Když se společně s dvojicí Němců doploužíme pod led, ukazují hodinky pěkných 3,5 hodiny, přes 12 km a skoro 1000 metrů převýšení. Taková standardní skialpová túra.
Konečně si můžeme odpočinout od lyží a začít tesat. Ale ani tady to není žádný relax. Ledu je dost, ale jeho kvalita daleko od oblíbeného softbetoneisu. Kleboň se pouští statečně do první délky, místy sakruje, ale s přehledem přeléza.
Samozřejmě není nic přesekáno, místy je na ledu sněholedová skořepina a hlavně nám všem pořád ustřelujou nohy. Kdyby to byly jen moje, vůbec bych se nedivil, ale shodneme se na tom, že se nám už dlouho nestalo, že bychom zůstali 2-3x viset jen ve zbraních. Německý kluci taky sakrujou a spokojí se prvními 20 metry, které pak brousí na rybu. Pro jednoho z nich je to první, možná poslední a evidentně dost krušné seznámení s ledolezením. Zřejmě měl parťák zadání odradit ho od této pofidérní sportovní aktivity.
Tam naproti na tom slunci jsme mohli v klidu vegetit, ale místo toho jsme se bláhově a dobrovolně vydali do stínu. Lezu druhou dýlku s morálem, sílou i technikou na nule a jsem rád, že štanduju. Ruce budu vyklepávat ještě za tejden.
Pěkně se prostřídáme, Dejv dolézá poslední strmější flek a delší sněhohrab slaňujeme z tutovýho keříčku. Další dvě slanění jsou přes hodiny a ve čtyři jsme dole. Čeká nás ještě dvouhodinová šichta k autu.
Do apartmánu přijíždíme už za čelovek a moudrost i nové síly hledáme ve sklence vína. Po cestě jsme si všimli stop vedoucím směrem k ledům, které sice nejsou v průvodci, ale jsou BLÍZKO. To je pro nás aktuálně jediný relevantní parametr a tak ráno v oslabené sestavě míříme k dvojici sopouchů nad salašemi Kaserleralm.
Zjišťujeme, že stopy vedou tak akorát ke krmelci, ale přesto odhodlaně stoupáme strmým vysypaným svahem pod nástup. Tu se z lesa vynoří další dva lezci. Máme na to kliku. Bouchači z Rosenheimu nejdřív lačně obhlíží levý prasklý sloupek, ale nakonec – k naší úlevě – od sebevražedné mise upouštějí. Obě dvojky tak míříme do pravého amfiteátru, kde je slibný, asi dvousetmetrový led, který ale není v žádném průvodci.
Místy je to měkčí a vodnatější, než by bylo žádoucí, ale proti včerejšku je podmínky parádní a leze se skvěle. Jen kdybychom věděli, co nás čeká dál a nepadaly svrchu tu a tam ledové pozdravy. Kleboň štanduje po 45 metrech asi čtyřkového terénu a na špici nás střídá druhé duo.
Trochu váháme, protože nevíme, jaká bude možnost slanění z dalších délek a pro sichr zatím vrtáme hodiny na slanění. Když se dozvídáme, že další štand a třetí délka nestojí za nic, balíme fidlátka a mizíme dřív, než se na nás snese víc, než těch pár ledových koulí. Pro tohodle krasavce se snad vrátíme, až bude v lepší kondici.
Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24/4
