Rodinná dovolená v Dolomitech

Nejznámější hory Itálie jsme si v posledních letech hodně oblíbili a i tentokrát nás naprosto okouzlily. I když jsme byli v oblasti severních Dolomit již po několikáté, objevili jsme další skvělé trasy. A i když to po přečtení nadpisu možná vypadá jen na vycházky údolím, v následujícím reportu vás čekají:

• 3 slunečné skialpové túry
• 2 mrazivé ledy
• nekonečné kilometry excelentních běžkařských tras
• …a v neposlední řadě několik kočárkových výletů v těch nejkrásnějších kulisách

Bežkařský eden

Původně jsem v tomto termínu plánoval průvodcování sněžnicové akce, ale nesešlo se dostatek zájemců. Chápu to, není snadné zvládnout 5 dní plných slunce v horách jako jsou Dolomity. Ubytování v Toblachu ale necháváme zapikané a vyrážíme v silné pětičlenné sestavě – naši rodinnou partu rozšiřují Terka s Lukym. Dlouhou cestu z domova zvládá Anička na jedničku a přes únavu se všichni těšíme, až se provětráme. Střídáme se v kočárování a vyrážíme oprubovat místní běžkařské stopy. Ty jsou i v pozdním odpoledni perfektně upravené, často i netknuté a nejbližší začínají prakticky na zápraží. Na konci dne jsou všichni spokojení, což je hlavní záměr celého výletu.

Ráno skialp, v poledne ledy, v podvečer skialp

Brzké starty jsou mrazivé. Teploměr atakuje -10 když začínáme ťapat dolinou Fischleinboden. Nejdřív nás opět provokují precizně upravené tratě na běžky, ale u chaty Talschluss (1548 m) se jich zbavujeme a pokračujeme na JZ, nejkratší cestou směrem k nejznámější zdejší ikoně, trojvrcholu Tre Cime.

Skialpová túra na Sextnerstein (2539 m) patří k těm méně obtížným s relativně bezpečným terénem. V druhé půlce se chytám místního borce, který má příjemné tempo, navíc mám aspoň koho fotit. Vystupujeme na výtečné vyhlídkové místo nad chatou Dreizinnenhütte, odkud máme vše jako na dlani. Užíváme si legendární severky, 360stupňový výhled i klid a samotu.

 

Když sjedu zpátky k autu, ještě ani neodbíjí poledne. Parkoviště, putyky i trasy jsou plné davů lidí a tak je namístě zdejchnout se někam pěkně do chládku. Neprošláplým sněhem se prodíráme strmě pod vyhlídnutý blízký led a tu a tam solidně klopýtáme přes zasněžené polomy. Za necelou hodinku začínáme tesat. Já si statečně vytáhnu úvodní krátkou trojku, poté Luky bez bázně začíná oťukávat křehkou záclonku.

Druhá polovina je psaná za 4+, lezení je svižné, ale dá se docela pěkně odšlapávat. Kvalita ledu je výtečná a brzy si podáváme ruce u stromového štandu. Naráz to slaníme a rychle domů, abych dostál i milým rodinným povinnostem.

Ledový azyl v údolí Pustertal

I další den vyrážíme brzy. Jedeme nejdřív obhlídnout slibně vypadající ledové linie v údolí Anterselva, ale východní orientace v kombinaci se slunečným počasím udělala své a tak i přes vydatné noční mrazy vypadají ledy hodně unaveně. Varianta brod nás žene do údolí Pustertal, kde jsou ledopády schované v bezpečí severních stěn.

I přes drobné ranní popojíždění jsme v údolí jako první. Proto se nám stane, že se necháváme mylně svést na stezičku vedoucí k vedlejšímu mixovému sektoru (na fotce níže vlevo vzadu). Linie Guasborscht vypadá famózně a my jen litujeme, že nemáme víc matroše a víc odvahy. Po chvíli lačnění se vracíme do reality a na správnou cestu k Rosslahne Eisklettergarten.

Luky to opět bez bázně napálí středem, kde to vypadá na nejtěžší lezení (podle průvodce za WI5, aktuálně opět spíše WI4+). I když má konečně pořádný zbraně, lezení dává zabrat a tak si linii rozdělujeme na dvě délky.

Horní třetina ledu je poměrně delikátní. Nejistota pramení především z toho, že si nejsme 100% jistí, že nahoře najdeme štand nebo dostatek ledu. Nález přes sněholedy je nepříjemný, ale není to nic proti bazénovému mixovému výlezu, kdy musíme vzít zavděk i starými dobrými skalními metodami. Štand nás tu naštěstí čeká a to parádní ještě zářící novotou. Hladce slaňujeme na jednu dlouhou délku a spokojeně opouštíme hřiště, které mezitím obsadila parta Japonců s místními vůdci. Arigato, sayonara!

Polední návrat a neúnavné slunečno znamená jediné – další výlet. Skáčeme do Karamelky a vyjíždíme do Misuriny, abychom okoukli Tre Cime i z druhé strany. Zatímco Kristina ťape na skialpech na Monte Piana, náš kočárový tým směřuje blíže k Tre Cime. Vyprávím Aničce o Waltru Bonattim a o tom, jakou máme dneska kliku na počasí a podmínku, ale je jí to evidentně všechno zcela fuk.

Na skok do Rakous

Když to nevyšlo na ledy, půjde to na lyžích. Ještě za šera přijíždím na konec údolí Anterselva a přes zamrzlé jezero kráčím směrem k sedlu Staller, na které na rakouské straně navazuje údolí Defereggental. První sluneční paprsky schytávám až nad sedlem a jinak bezpečnou a pohodovou túru mi zpestřují strmější svahy, do kterých mě zrádně zavádí stopy včerejšího dne.

Obětovávám pár výškových metrů a brzy jsem na placaté standardní výstupovce na Rote Wand. Nikde nikdo, užívám si klid i toho, že nemusím s nikým závodit. Ještě není ani deset když stojím u kříže ve výšce 2818 metrů a už se ani nebudu opakovat, že si užívám parádní výhledy (zas jsem to napsal).

.  

Z vršku si dovolím aspoň drobnou sjezdovou variantu a pak už hurá do Passo Stalle. Zpátky do Itálie přibrzdím, aby mě nechytli Carabinieri a odpoledne vyrážíme na běžky. Těžký je život v rodičovství.

Svítání na Gr. Jaufen

I poslední den chceme využít naplno, ale check-out v 10:00 vyžaduje rychlou akci. Naštěstí mě v horách brzké starty dost baví a tak ještě za tmy kroužím zatáčky do známého Pustertalu a v 5:45 už nasazuju vesele pásy. Úsměv mi spadne, když se mi podaří utrhnout zajišťovací špičku. Za náležitého sakrování zkouším různé improvizace a šlapu pod dohledem hvězdné oblohy.

U salaše Rossalm začíná svítat a rozjíždí se fantastické divadlo. Pásy už drží a vršek Gr. Jaufen  je nedaleko. První oranžové paprsky nádherně osvěcují dominantní Seekofel a nikde není samozřejme v tuhle hodinu ani noha.

 

Ještě není ani osm, když sundávám pásy a obdivuju výhody této ekologické varianty uchycení. Sjezd je zmrzlý, nahoře kvůli krustě trochu nepříjemný, ale rychlý. Před devátou už jsem zpátky v Toblachu. Akorát včas, abychom stihli naházet do auta hromadu zavazadel a vyjet zpátky k mýtnici v Pustertalu, která obvykle zavírá v 10:00.

Když úspěšně dobruslíme po serpentinách až na Plätzwiese (díky bohu za syncro), naskakují Kristina s Terkou a Lukym do lyží a vyráží na oblíbený Strudelkopf. Když Aničku přestane bavit protahování v dodávkové posteli, sedláme kočár a jdeme si taky ještě užít dolomitských panoramat. Nějaký ten den navíc bychom to tu klidně ještě vydrželi. Kristina si dává aspoň dvojitý štrúdl a pak už máváme severní Itálii ve zpětném zrcátku. Arrivederci!