Tenhle výlet pravda nezačal jako sen každého alpinisty. Z parkoviště dusáme 9 kilometrů po asfaltu k Mořskému oku. Spolu s dalším tisícem turistů. Na chatě nám nadmíru vstřícná chatařka tiskne topo a my už po výrazně příjemnějším kamenném chodníku dupeme ke špici, která je na dohled.
Jen co opustíme turistický chodník, vydechneme a užíváme si zase klidu hor. Po 3,5 hodinách jsme na úpatí Mnicha a z pestré nabídky vybíráme vhodnou cestu. Spárovky jsme oba úspěšně zapomněli v autě a tak se shodneme, že se nebudeme pouštět do větších akcí a dáme si místní klasiku, Kant Klasyczny (VI-)
Nástup byl na triko, ale v SV stěně pro změnu kosíme. Péřovky jsou v pohotovosti a prsty přemrzají. Ať žije letní lezení! Místní žula je ale opravdu excelentní, pětko-šestky jsou výživný a výhledy na jezero velkolepý. Mnich potvrzuje své renomé. Vychutnáváme si čtyři délky a těšíme se na slunce.
Původně jsme zvažovali nějakou další cestu na stejný vršek, ale když jsme poblíž zmerčili další homoli, řekli jsme si, že budeme pokračovat v objevitelné výpravě. Slaňujeme a jdeme pod Druhého (Zadního) Mnicha, který je přímo na slovensko-polské hranici.
Na pofidérních datech lovíme toto topo, chvíli hledáme nástup a po chvíli laborování dáváme pěknou a lehkou pětku v jižní stěně. V porovnání s předchozím spárovým martyriem je tohle plezírové lezení, což dokazuje Luky tím, že se ani neobtěžuje s obouváním lezeček.
Z vršku se opět otevírá parádní panoramatický výhled a dvě slanění nás dovedou zpátky do sedla. Pak už nás čeká jen dlouhá cesta zpátky. Vzhledem k tomu, že nás nohy tlačí už u jezera a máme ambiciózní plány na další den, svezeme se rádi jako správný lufťáci posledních 8 kiláků na povoze. Tahle zkratka nás potěšila, stejně jako lezení na Mnichovi. Až pocvičíme spáry a zapomeneme na ten nelidský přístup, rádi přijdeme znova.
Pingback: Vidlový hřeben s dvojitým přídavkem |