Po dvou dnech už jsme se cítili natolik rozhýbaní, že bylo na čase zařadit na třetí, tradičně kritický, den nějakou pořádnou túru. Luky měl vyhlídnutý Vidlový hřeben, který sám o sobě bezesporu jistě stojí za to, ale my jsme si ho chtěli ještě z obou stran vyšperkovat.
Po turistice předchozího dne chceme dneska chození minimalizovat. Vezmeme první lanovku na Skalnaté pleso a po známé trase jdeme pod jižní stěnu Kežmarského štítu. Protože před sebou máme hřeben a bůhví co ještě, nechceme se zaseknout hned v úvodu. Začínáme lézt cestu Ľavým vhĺbením – Puškáš (IV).
V rámci úspory času lezeme na průběh. Já to natáhnu na kraj rampy a Luky dalších 200 metrů. Tím nám otrne a Luky nadhodí, že bychom mohli zkusit pokračovat výživnějším Fialovo kútem (VI-) Odspoda to vypadá lákavě a tak do toho naplujeme.
První délka je nádherná. Pěkné lezení, pevná žula, chrochtáme si blahem. Pak ale přijde klíčová délka, která je psaná za VI- a nám to přijde jako těžší sedma. Luky to vybojuje, já to za ním přesápu a řekneme si, že už se dneska do žádných větších akcí pouštět nebudeme. Lehkým terénem dolézáme na vrchol Kežmaráku.
Další trasa jen navigačně jasná a máme ji jako na dlani. Vyrážíme na Vidlový hřeben (pro milovníky lezeckého bulváru a bizáru též zde). Sestupujeme do Kežmarské štrbiny a navazujeme se před prvním pětkovým místem. To je naštěstí za madla a tak se nám daří dodržet Lukyho prognózu, že lezečky zůstanou po zbytek dne v batohu.
Ještě jedno vypečené místo nás čeká pod Velkou Vidlovou vežou a pak už jdeme na průběh a následně bez lana. Sestupujeme do nejnižšího bodu, Vidlového sedla a pak už jen stačí vysápat se na Lomničák. Hřeben nám zabral asi 2,5 hodiny.
Na Lomnickém štítu se o pár metrů vyhneme turistickému lomozu a sestupujeme Jordánkou na sever. Chvíli zvažujeme sestup Téryho kuloárem, ale pak se rozhodneme pokračovat dál po hřebeni. Pěkným a schůdným terénem nejdříve sestupujeme a pak lezeme nahoru na Pyšný štít.
Rozhodneme se dotáhnout to až do Baranieho sedla. Věžiček je po cestě tradičně víc, než to zprvu vypadalo, ale nakonec se zdárně dostáváme až k vyhlídnutému cíli. Slaníme na sníh a kloužeme směrem ke Spišským plesům. Docela nám vyhládlo a tak docela těšíme, až budeme na Téryho chatě.
Standardní večeři sice nestíháme, ale nejsme neskromní a spokojíme se s gulášem. Protože je chata plná a máme domluvené jen nouzové přespání, držíme unavená víka seč nám síly stačí až do 22 hodin, kdy se vyklízí lokál a my uleháme, spolu s dalšími 15 lidmi, na matrace na zemi.
Čtvrtý den našeho tatranského pobytu už je trochu unavený. Zároveň se ale nijak obzvlášť netěšíme na dlouhý sestup a tak vybíráme ještě krátkou a lehkou Korosadowiczovu cestu (V) ve Žlté stěně. Užijeme si příjemné lezení s nádhernými výhledy a pak už jen zařazujeme autopilota na cestu do Smokovce.
Pingback: Vánoční tatranské ledy |