Tento článek vyšel v časopise Everest 2/2007
Jižní stěna Dachsteinu přitahuje horolezce odedávna a ve zdejším vápenci byl vytyčen již nespočet klasických lezeckých cest. Vybudování klettersteigu a narušení skály tunami železa tak vyvolalo nemalou nevoli z řad lezecké obce, avšak nám, méně zdatným, umožnilo průstup touto majestátní stěnou. Navíc tak byla vytvořena praktická alternativa k výstupu po ledovci ze severní strany.
Nepřízeň počasí v italských Dolomitech nás nutí k předčasnému odjezdu, ale naštěstí má být v sousedním Rakousku o poznání lépe, a tak se rozhodujeme pro výstup na oblíbenou „skorotřítisícovku“ Hoher Dachstein. Do městečka Ramsau am Dachstein, ležícího pod jižními svahy zmíněného masivu, dojíždíme až po sedmé večerní, což se však ukáže býti výhodou, protože již nemusíme platit mýtné na silnici Dachsteinstrasse (běžně 8 € za osobní auto). Po serpentinách se dostáváme na parkoviště u dolní stanice lanovky Dachsteinsüdwandbahn (1680 m n. m.), kde přespáváme v autě.
Der Johann
Ráno vstáváme časně v 5 hodin, abychom se dostali do stěny první a měli tak na lezení klid. Cesta k chatě Dachsteinsüdwandhütte (1871 m n. m.) je příjemnou dvacetiminutovou procházkou při které se tělo dostává na provozní teplotu. Odtud pokračujeme ve směru šipek „Der Johann“, nejprve krátkým traversem a přes malé sněhové pole. Následně se musí zapojit i ruce, protože nás značky vedou přes poměrně příkré skály, které jsou navíc místy nepříjemně namrzlé. Schováni ve stínu pod mohutnými skalními stěnami pociťujeme ranní chlad. Naštěstí cesta vede dost příkře vzhůru a tak rozhodně zimou netrpíme. K nástupu (2240 m n. m.) přicházíme lehce po sedmé, navlečeme se do úvazků a lehce se posilníme. Cvakáme karabiny do jistícího lana a chytáme se prvního ocelového kolíku. S jinými prvky, jako například kramlemi či žebříky se v této zajištěné cestě ani nesetkáme, proto je často nutné využít přirozených chytů a stupů.
Klettersteig začíná, jak bývá mnohdy zvykem, poměrně obtížným úsekem, který má odradit případné lezce, kteří přecenili svou fyzičku. Zde se jedná se o mírný převis obtížnosti E, který opravdu poněkud tahá za ruce. Naštěstí toto netrvá dlouho a přicházejí lehčí pasáže, které později přecházejí až v krátké suťovisko, kde ani jištění není třeba. Je krásný výhled na zelené vršky na Schladmingských Taur, které zaplavuje ranní slunce. Není však čas na dlouhé otálení, protože máme ještě notný kus cesty před sebou. Leze se už opět v kolmé, nebo téměř kolmé stěně a tak se při výstupu pěkně zapotíme, ačkoli je trasa stále ve stínu. Tady je třeba říci, že ocelovými kolíky tvůrci cesty rozhodně nešetřili, mnohdy by podle mého „méně bylo více“. Navíc si raději nechci ani představit co by se stalo při pádu lezce, nejspíš by se to dalo přirovnat k přípravě na rožnění.
Na místě zvaném Südwandblick (2500 m n. m.) se můžeme kromě obdivování zmíněné stěny zapsat do knihy výstupů, která je zde umístěna. Po několika dalších výškových metrech se konečně dostáváme ze stínů a užíváme si sluníčka. To nás nabije energií k překonání závěrečného úseku a ve čtvrt na deset vylézáme přímo u Seethalerhütte (2741 m n. m.). Průstup klettersteigem nám tedy trval asi 2 hodiny.
Ve frontě na vrchol
U chaty je čilý ruch, je zde plno lidí, kteří se nechali vyvézt lanovkou a udělali si půlhodinovou procházku po ledovci do místní hospody. Proto se zde příliš nezdržujeme a pokračujeme doleva směrem k vrcholu. Z dvou možných tras volíme tu po ledovci, protože na skalnatém hřebenu se zdá být hodně sněhu. Když se z plošiny stává strmější svah, nazouváme mačky. Srpnové slunce pěkně připaluje, jdeme jenom v lehké mikině. Je zde, navzdory poměrně brzké hodině, plno lidí a po samotě na Johannu si připadáme jak na Václaváku. Jak se přibližujeme ke konci ledovce, zjišťujeme, že končí nepříjemnou odtrhovou trhlinou, přes kterou vede jen velmi slabý můstek a tak odbočujeme doleva směrem k hřebeni, kde se chceme napojit na hřebenovou zajištěnou cestu. I zde musíme překročit několik trhlin a navíc se na strmém svahu v rozbředlém sněhu necítíme příliš bezpečně. Na hřebeni však dobrodružství teprve začíná, protože je zde navzdory ročnímu období opravdu velké množství sněhu – začínáme litovat, že jsme lano nechali dole v autě.
Naštěstí však dostihujeme skupinku zkušených rakouských horalů a ti nám ochotně nabídnou, že se můžeme jistit na laně, které tam natáhli. Veškerá ocelová lana ferraty jsou totiž pohřbena pod sněhem. Výstup na samotný vrchol tak představuje poměrně nebezpečné balancování na výstupcích skal, chůzi v příkrém a mokrém sněhu a čekání na pomalejší jedince před námi. Po tomto, ne příliš záživném závěru, jsme však konečně u velikého kříže, tudíž na samotném vrcholku Hoher Dachstein (2995 m n. m., podle místních patriotů 3004 m n. m.). Je přesně 11 hodin.
Užíváme si krásného počasí, které nám nabízí nádherný výhled do všech světových stran. Jak ale začínají přicházet další a další lidé, začíná být na vrcholku poněkud těsno a tak se chystáme k odchodu. Pokud jsem výstup nazval nezáživný, pak sestup je učiněné peklo. Lidé zespod se derou nahoru a ti druzí zase dolu. Panuje zde bezohlednost, tedy rozhodně nic, kvůli čemu člověk do hor míří. Potkáváme také skupinku důchodců, kteří se dokonce navzájem přemlouvají k pokračování ve výstupu, ačkoliv jejich chůze je velmi nejistá a blokují cestu všem ostatním. Pokračujeme po hřebeni až k jeho konci, kde sestupujeme na ledovec. Teprve tam si oddychneme že to máme za sebou. Cestou zpět necháváme chatu Seethalerhütte po pravici a pokračujeme po ledovci dále kolem Dirndlu na Hunerkogel k horní stanici lanovky. Po ledovci je vyjetá cesta rolbou a chodí tudy opravdu šílené davy lidí. Ty ale naštěstí pominou, když se vydáme příkrým sestupem vedoucím přímo pod lanovkou. Ze začátku se také jedná o zajištěnou cestu, později přechází v příkrou stezku. Po té se nakonec dostaneme k Südwandhütte a následně až na parkoviště, kam přicházíme kolem třetí.
Pro samotáře
Pokud jste nabyli dojmu, že na Hoher Dachstein se nedá vylézt jinak než obklopen davy lidí, není to pravda. Byť se jedná o velmi oblíbený vrchol, dá se i zde užít samoty, především výstupem mimo hlavní sezónu. O rok dříve jsem jel na Dachstein stopem na konci května. Výstup jsem začal už v Ramsau (1093 m. n. m.) kolem jedné odpoledne, před sedmou jsem byl u chaty Seethalerhütte, kde jsem přespal pod širákem na prkenné podestě. Ráno jsem vstal v pět, na vrcholu byl v šest a dole v Ramsau kolem jedenácté. Za celou cestu jsem nepotkal jediného turistu.
Tento článek vyšel v časopise Everest 2/2007
