Tento článek vyšel v časopise Everest 1/2008
O Huascaránu toho bylo již napsáno mnoho. Jelikož má pro nás, Čechy, historie tohoto místa hořký nádech, nebudu se pouštět do hlubších úvah a souvislostí, to ponechám fundovanějším. Popíši jen, jak se nám splnil velký sen. Kterak se nám podařilo vystoupit na nejvyšší vrchol Peru, hlavní to cíl naší jihoamerické expedice.
Huelga
Už samotný příjezd do Huarázu, správního města oblasti, je docela drama. Probíhá totiž stávka. Proč? Protestují zdejší lidé, kteří si nepřejí otevření dalších dolů. Vlastně ne, protestují zemědělci. Tak ani to ne. Stávkuje se pro blaho turistů, které prý vláda zneužívá. Ať už je důvod jakýkoliv, důsledek je takový, že se do Huarázu nedá dostat. Cesta, která vede mj. sedlem ve výšce bezmála 4000 metrů, je zatarasená téměř po celé své délce. Kameny, hromady hlíny, kmeny, hořící ohně. Zdá se, že si každý, jehož dům leží u této cesty, udělat svou soukromou barikádu. Od určitého místa se i při nejlepší vůli projet nedá. Nezbývá, než naložit veškerou výbavu na záda a šlapat po svých. Z nepříjemné situace jsme jaksepatří rozladěni, jsme navíc znaveni dlouhým přesunem z Ekvádoru. Naštěstí se prokáže podnikavost místních. Tu se dá za úplatu kus popojet na korbě nákladního auta, jinde zase taxíkem. To ale platí vždy jen pro dílčí úsek, než se auto dostane k nepřekonatelné překážce. Situace se navíc mění každou chvíli – dohodnutá cesta za lichvářské ceny tak často končí předčasně. Když se nám konečně podaří dojet až do ulic Huarázu, spadne nám všem kámen ze srdce. Z okna hostelového pokoje v třetím patře máme navíc výhled na sever … sice v oparu a poměrně nezřetelný, ale je tam. Všechny strasti cesty jakoby byly zapomenuty, všichni se již vidíme na svazích Huascaránu. Zítra se vyráží do base campu.
V expedičním stylu
Cesta do 50 km vzdálené Yungay v malé dodávce – colectivu je hodně divoká. Ostatně jako vždy. Dopravní značky s omezením rychlosti působí až úsměvně. Prvotní strach a nadávky brzy vystřídá apatie. V Yungay (2500 m) si uložíme nepotřebné věci do úschovy do „českého“ hostelu Gledel, domluvíme předběžně nocleh za týden a jdeme shánět taxi. Shánět vlastně není to správné slovo. Turista, jdoucí po ulici, je vystaven tolika nabídkám, že stačí jen vyjednat cenu, akceptovatelnou pro obě strany. Smlouvat se rozhodně vyplatí, mnohdy se dá dohodnout i na polovině prvně nabízené částky. Namáčknuti v pěti v kombíku Toyota Corolla (jiné vozy taxi jsme v celém Peru ani neviděli), jedeme do vesničky Musho (3000 m). Odtud již silnice výše nevede. Musí se zde zaplatit permit za vstup do národního parku – 65 soles (400 Kč). V porovnání s jinými velehorami je to částka více méně symbolická.
Také se zde rozhodujeme usnadnit si výstup a najímáme osly na nesení batohů (30 dolarů za 4 osly). Ne že bychom byli tak pohodlní, ale zlákala nás jedinečná příležitost, kdy se nám s batohy bude vláčet někdo jiný a my si půjdeme pěkně nalehko. Jenomže chyba lávky. Protože již doba notně pokročila a průvodce chce být s osly zpět dole ještě před setměním, žene nás všechny vzhůru dosti svižným tempem. 1200 výškových metrů ujdeme za 2:45. Za dvě minutové přestávky vděčíme jen tomu, že jednomu oslovi začne náklad sjíždět ze zad a je třeba ho lépe upevnit. Přesto se jedná o výjimečný zážitek – pohled na čtvernožce, obtěžkané batohy, s bílým vrcholem na pozadí je úchvatný a dodává celému výstupu punc pravé expedice. Do základního tábora ve výšce 4200 metrů dorážíme v 17:00. Aklimatizováni z ekvádorských sopek, nemáme s výškou problémy a vysloveně si užíváme pohodové atmosféry tohoto místa. Je tu jen pár stanů, potok pár kroků, kvetoucí rostliny, výhled na Černé Kordillery. Jen kdyby se nestmívalo tak brzy. V 18:00 je již camp ve stínu, což se okamžitě projeví na teplotě. Nezbývá, než zalézt do stanu.
Odpočinkové bloudění
Ráno nikam nespěcháme, protože cesta do C1 by měla představovat jen 700 výškových metrů nenáročným terénem. Ovšem hned úsek nad táborem nás přesvědčí o opaku. Strmá, mokrá skála. Manévrování v obtížném terénu s velkým batohem nás rychle uvede do provozní teploty. Není tedy divu, když se část z nás nad výšvihem rozhodne držet se od nepříjemných ploten co nejdále a pustí se travnatým svahem mírně stranou. Původní myšlenka traverzovat až těsně pod hranou ledovce však bere, díky diverzitě terénu, za své. Výsledek je tedy takový, že se trmácíme přes zvlněné skalní pásmo. Nahoru a dolů. Překračujeme ledovcové potoky a balancujeme na kluzkých kamenech. Dojde i na lehčí lezení. Znovuobjevenou stezku přivítáme s nadšením.
Čím stoupáme výše, tím se cesta, paradoxně, lepší. Po pěkné pěšince přicházíme k Refugio Huascarán (4670 m). Stavba přímo dýchá novotou – přesně slícované kamenné bloky a čerstvě natřené okenice dávají vzezření spíše alpské chaty. Tomu také odpovídají zdejší ceny. Protože však ani poloha není k přenocování příliš vhodná, stoupáme výše. Kráčíme po místech, kde byl jistě ještě před pár desítkami let ledovec. Dokonale ohlazené skalní podloží je toho jasným důkazem. Na chůzi je to však poměrně nepříjemné, navíc je cesta opět nejasná. Živelné stavění kamenných mužiků má za následek, že člověk musí často volit ze dvou naprosto rozdílných směrů. Jak později zjistíme, vlastně o to ani tak nejde. Musí se zkrátka stále vzhůru, více, či méně nepříjemným terénem. Těsně před začátkem ledovce nacházíme několik rovnějších míst pro stan. Je jich opravdu poskrovnu, ještě štěstí, že zde nikdo jiný není. Dalo by se sice jít ještě výše na ledovec, ale suché podloží a tekoucí voda představují takové výhody, že se rozhodujeme rozbalit C1 právě zde (cca 4940 m). Je označován jako Camp Morena. Odpoledne probíhá ve znamení odpočinku a průzkumu zítřejší trasy. Jdeme několik desítek výškových metrů po ledovci a zkoumáme pohledem cestu skrz bludiště trhlin v jeho pozdější, strmé, pasáži. S posledními paprsky slunce pak obdivujeme elegantní Huascarán Norte, jehož vrchol jako by byl dílem cukrářského mistra. Tím končí relativně snadná část výstupu, zítra se nastupuje na ledovec. A to znamená vstávat brzy.
Labyrint ledu a žár slunce
Existuje jasné pravidlo – čím větší zima, tím pevnější je ledovec a tím jistější je i chůze po něm. A čím je ledovec nebezpečnější, tím více by se mělo toto pravidlo respektovat. Nedáváte totiž v šanc jenom svůj život, ale zničením křehkého můstku znesnadňujete, ač nepřímo, výstup i svým následovníkům, kteří musí hledat jinou, riskantnější variantu. Svázáni touto zodpovědností, volíme odchod na čtvrtou hodinu ranní. Naše řady jsou však oslabeny. Pepa, který měl s výškou problémy i na předchozích kopcích, prožije velmi nepříjemnou noc a k ránu se, kvůli přetrvávajícím problémům, rozhodne ve výstupu nepokračovat. Je to opravdu to nejrozumnější, co může udělat, protože výše už by se komplikace zákonitě jen stupňovaly. Proběhne tedy mírná reorganizace vybavení a následně již začínáme stoupat po mírně svažitém ledovci. Postupujeme pomalu, není kam spěchat. Snažíme se jít pravidelně, co nejméně se zadýchávat. Nejsme navázáni, každý jde vlastním tempem a s vlastními myšlenkami. Ticho noci narušuje jen skřípání maček.
Časem se sklon ledovce začne zvětšovat a objevují se trhliny. Hned ta první, se vsazeným sněhovým blokem, v nás vzbudí takový respekt, že vytahujeme lano a přechod raději odjistíme. Následující výstup pak představuje chůzi ve velmi strmém svahu, kde lýtka dostávají co proto. Cesta je křivolaká, kroutí se rozlámaným ledopádem a překračují se mnohé trhliny. Situace se v této části hory mění každým rokem, záleží na tom, zda sněhové mosty přetrvají. Pokud ne, je třeba hledat alternativní trasu. V tomto směru máme opravdu štěstí, na větší problémy už nenarážíme a lano zůstává po zbytek výstupu v batohu. V závěrečném traverzu k sedlu mezi oběma vrcholy nás zastihnou první paprsky slunce, doposud jsme byli skryti ve stínu mohutné západní stěny.
Do C2 v 5950 metrech přicházíme v půl desáté, a, světe div se, jsme zde úplně sami. Přivítají nás pouze prázdná místa na stany. Až později přichází 2 Francouzi se čtyřmi průvodci, staví ovšem jen 2 stany. Jak se 4 Peruánci vešli do stanu pro dva je nám dodnes záhadou. Rozpouštění sněhu je nekonečné, plyn v bombách mizí doslova před očima. Čekání na večer je ubíjející. Spalující slunce a vysoká nadmořská výška dělají své. Klidový puls mám přes 120, cítím, jak mi tepe doslova celé tělo. Místo toho, abych se odhodlal k nějaké, byť minimální, činnosti polehávám ve stanu. Jsem unavený. První zkušenost s takovými podmínkami ve mně začíná vzbuzovat pochyby. Je vůbec v mých silách zítřejší výstup, když se i zde, při nulové zátěži, cítím nevalně? S těmito myšlenkami se odebírám k prachbídnému spánku.
Vrchol
Budík v 1:45 je vysvobozením. Poprvé v životě se mi stává, že nejsem schopen se řádně najíst. Po dvou lžících kaše cítím, že další už by žaludek nepřijal. Petra, který toto řádně neodhadl, opouští po pár locích šťávy snídaně zcela. V půl třetí vyrážíme mrazivou nocí k vrcholu. Počasí je optimální, vítr téměř žádný. Stoupání k vrcholu sedla je mírné a představuje příjemné rozehřátí, dostáváme se do tempa. Brzy se uhýbá prudkým svahem kolmo vpravo. Správný směr se hledá velmi těžko, díky tomu, že není žádný nový sníh, není vůbec vidět kudy šly předchozí výpravy (a to skupina Francouzů byla jen necelou hodinku před námi). Ten, který jde první je tak kromě samotné fyzické námahy zaměstnán také pátráním po správné trase. Kužel světla projíždí neustále ledový svah a oči se snaží zachytit nepatrné stopy hrotů maček. Nikdy bych neřekl, že toto může být tak vyčerpávající. Naštěstí vůdčí roli na sebe bere, z nás nejzdatnější, Franta a já mám tak práci notně usnadněnu. Jirka a Petr mají pomalejší tempo a zůstávají mírně pozadu. Jdeme opět každý sám, navázání v takto prudkém terénu bez postupového jištění by byl jen větší hazard. Každý jde za sebe. Navíc je taková zima, že jakékoliv čekání představuje jen další nepříjemnosti.
Nekonečný svah je jen v jednom místě přetnut trhlinou, kterou je třeba překonat téměř kolmým dvoumetrovým výšvihem. Pár opatrných krůčků, dáváme si pozor na každé zaseknutí cepínu. Přelezeno. Kus nad sebou vidíme sněhovou kotvu, návrat dolů bude snadný. A opět příkrý svah, Achillovky dostávají zabrat. Asi v 6300 metrech se dostáváme do pásma trhlin a mohutných séraků. Bloky ledu velikosti činžovního domu se tyčí přímo nad námi a my se jen doufáme, že se nehodlají odporoučet k zemi. Terén je členitý a obtížnější, jde však o příjemné zpestření. Při krátké pauze na čaj ihned pociťujeme nepříjemný chlad, je tak -15°C. Závěr výstupu je opravdu očistec. Monotónní svah jako by neměl konec. 20 kroků a vydýchat. Tady nezbývá než zatnout zuby. Cíl už je nadosah.
Ačkoliv je Huascarán Sur horou nejvyšší, patří v oblasti k těm snadněji přístupným. Proti okolním vrcholům, jejichž vrcholové partie představují většinou ostré sněhové hřebeny s prudkými žleby, může vypadat vršek Huascaránu poněkud nudně. Téměř rovná plocha velikosti menšího fotbalového hřiště. Jak jsme však rádi, že jsme právě tady! V půl sedmé, po čtyřech hodinách výstupu už to výše nejde. 6768m, nejvyšší hora Peru, 4. v celé Jižní Americe. Objetí a slzy štěstí. Začíná svítat a okolní horstva se pomalu probouzejí ze tmy. Užíváme si s Frantou naplno vrcholové opojení. Upíráme zraky směrem k severu, k centrální části Cordillera Blanca, kde se tyčí ostré vrcholy pěti- a šestitisícovek modelované do neuvěřitelných tvarů. Mezi nimi především dokonale souměrná pyramida Artesonraju a v dáli za ní Alpamayo, prý jedna z nejkrásnějších hor naší planety. Ledová špička Chopicalqui (6354 m), východního bratříčka Huascaránu, je téměř na dosah ruky. Po půlhodině zahajujeme sestup – chceme se dostat dolů dříve, než sníh změkne.
Kus pod vrcholem potkáváme Jirku a níže i Petra. Už to nahoru také nemají daleko. Chůze za světla se všemi výhledy, které se zde nabízejí, je hned o něco veselejší. Přesto se nutíme k opatrnosti, oba víme, jak je to s nehodami při sestupech. Dáváme pozor na každý krok, zbytečně nespěcháme. Přímo před našima očima se tyčí jižní stěna severního vrcholu. Vypadá opravdu majestátně, je škoda, že je, díky své výšce, poněkud opomíjen. První sluneční paprsky nás zastihují teprve když slaňujeme přes kolmou pasáž s trhlinou, nakonec jsme lano přece jen netáhli zbytečně. V 9:15 přicházíme ke stanům. Odpočíváme. Jídlo do sebe dostanu až za další 2 hodiny, je opravdu zajímavé pozorovat, jak se tělo chová ve velkých výškách. Postupně se vrací z vrcholu i kluci, gratulujeme si k výstupu a vyměňujeme dojmy. Čekáme na večer.
Návrat do civilizace
Následující den vyrážíme už za světla. Sestup ledovcem se obejde bez problémů, ačkoliv je technicky náročnější – dolů se jde vždy hůře. Poslední širokou trhlinu překračujeme možná dynamičtěji, než by se slušelo. Člověk opravdu časem získává falešný pocit bezpečí. Ještě, že už jsme z nejhoršího venku. Na platu potkáváme trojici horolezců. Jsou obtěžkáni velkými batohy, mají helmy a jdou na laně. Je nám ovšem záhadou, proč jsou v tuhle hodinu teprve tak nízko. Do svahu se právě začíná opírat slunce.
Brzy jsme v C1, loučíme se s ledovcem. Petr s Jirku se rozhodují pro sestup až do údolí, já s Frantou nechceme spěchat s hory a zbytečně trápit kolena. U Refugio Huascarán se tedy naše cesty rozdělí. Kluci míří přímou cestou až do Musho, my pokračujeme směrem k základnímu táboru. Předtím ale ještě kupujeme v chatě koka-kolu a smýváme odpornou pachuť ledovcové vody, které máme po pěti dnech doslova plné zuby. Už téměř v BC se ukáže, že není radno podceňovat žádnou část sestupu. V exponovaném úseku podjedou Frantovi nohy a sklouzne po skále dobré 3 metry. Když to vidím, posílám raději svůj batoh volným pádem napřed. V táboře opět panuje pohoda, místní průvodci, jejichž klienti jsou již výše na kopci, nám nabízejí volný stan k přespání. Což nás těší, ráno nebudeme muset čekat, než by nám náš vlastní uschnul. Nevýhodou je, že celý vnitřní prostor je silně načichlý oslím pižmem, bůhví, kdo zde přenocoval před námi. Ranní sestup do Musha je už jen nutným zlem, cesta je těžce nezáživná.
Jsme zpět ve světě lidí. Tepající městečko Yungay, tržiště hýřící barvami, troubící rikši. V Gledelu se opět shledáváme v plném počtu. Myšlenkami jsme napůl stále ještě tam nahoře, když vymýšlíme, co dále. Hory Peru jsou vskutku nádherné a nabízí takové možnosti, že by jeden lidský život nestačil na to je všechny okusit. Díky kamarádi, že jsem s vámi v tom svém mohl stoupat právě na vrchol Huascaránu. Naučilo mě to mnohému, nejen co se horolezectví týče.
Více o celé expedici se dozvíte zde.
Tento článek vyšel v časopise Everest 1/2008
