Velikonoce ve Wallisu

Tento článek vyšel v časopise Everest 4/2007

Monte Rosa není jen Dufourspitze. Je to veliký masiv, který nabízí „lovcům čtyřtisícovek“ úžasné možnosti. Navíc, díky přilehlému lyžařskému středisku, lze využít pohodlí vleků až do třítisícové výšky, a učinit tak tento lov poměrně pohodovým. A kdo striktně nelpí na lidových tradicích, může tuto krásnou oblast navštívit i v čase méně tradičním jako my – o Velikonocích.

Je čtvrtek 5. 4. a my, po tisícikilometrové noční jízdě, přijíždíme v ranních hodinách do italského městečka Alagna Valsesia (1212 m). Jsme rozhodnuti použít místní lanovky, která nás za 23 € (zpáteční lístek) vyveze až na Punta Indren (3260 m), vědomi si výhod i nevýhod, které rychlé nabrání dvou výškových kilometrů přináší. Je přesně poledne a naším cílem je dnes Balmenhornbiwak (4167 m). Rychle nabraná výška však o sobě dává jasně vědět, nohy se mění v betonové sloupy a jejich pohnutí je třeba mnohdy nadlidské síly. K tomu navíc nepříjemně těžké batohy s hromadou lezeckého vybavení, protože původní hlavní plán byl výstup hřebenem Lyskammu. Dojdeme tedy přes chatu Mantova (3498 m) jen k o kus vzdálenější chatě Gnifetti (3647 m) a tam se rozhodujeme přenocovat. Nocleh  stojí standardně 11 € (pro členy Alpenverein), avšak hodná chatařka nás zde nechá po domluvě za 6 €. Vaření je možné na vlastních vařičích v nyní nepoužívaném winterraumu. Počasí zatím vychází nádherné a nabízí nám krásné výhledy na jih. Náš pohled však spíše směřuje k severu, kde se tyčí mohutné stěny Lyskammu (4527 m).

Ráno pokračujeme směr Balmenhorn. Cesta je od skialpinistů jasně čitelná a jde se vcelku pohodlně. To však jen do chvíle, kdy máme odbočit k bivaku. Tam totiž očividně již delší dobu nikdo nebyl, a tak není vůbec prošlápnutá cesta, ba dokonce ani není úplně jasné, kudy by měla vést. Volíme tedy traverz ze západu a po hodině boření se po kolena zdárně dorážíme k Balmenhornu. Samotný bivak je na skalním ostrohu, kterému vévodí veliká socha Krista. K jeho dosažení je tak nutné ještě vylézt po skále za pomocí fixních lan. Ubytování je velmi komfortní, jedná se spíše o malou chatku. K vybavení patří i plynový vařič (bomby většinou plné, ale je dobré mít v záloze vlastní) a něco kuchyňského náčiní. Vyspí se zde pohodlně 10 lidí, v nouzi až dvojnásobek.

Ještě není ani poledne, a tak po ubytování vyrážíme nalehko na blízkou Piramide Vincent (4215 m). Shození těžkých báglů a lehký odpočinek nás nabyly energií, a tak seběhnutí zasněženého svahu a výstup asi 150 metrů na vrchol nám zabere pouhou půlhodinku. Užíváme si naprosto jasné oblohy a prohlížíme naše zítřejší cíle – Corno Nero, Ludwigshöhe a Parrotspitze. Plán výstupu na Lyskamm totiž padá kvůli množství sněhu na hřebeni a neprošlápnuté stopě. Vracíme se zpět na bivak, kam po chvíli přichází i dva místní skialpinisté. Jejich batohy jsou asi třetinové oproti našim, nad čímž všichni jen kroutíme hlavou. Noc se podobá noční můře – nahoře na palandách je šílené vedro, ve kterém se vůbec nedá usnout, mnohé z nás navíc bolí hlava z rychle nabrané výšky.

Čtyřtisícová žeň

Ráno nás opět čeká ukázkové počasí a my vyrážíme v šest hodin na výpravu, jejímž cílem je pět čtyřtisícových vrcholů. První je v plánu Corno Nero (Schwarzhorn, 4322 m), který se vypíná přímo nad bivakem. Nejdříve opět prošlapávání panenského sněhu, potom již musí sněžnice vystřídat mačky, které jsou nutné ke zdolání dosti prudkého svahu vedoucího k hřebenu. Pak už jen pár opatrných kroků po skále a stojíme u vrcholové sošky Madony. Odtud jsou také krásně vidět všechny naše další cíle jako na dlani – nejbližší Ludwigshöhe je doslova na dosah ruky. Netřeba tedy otálet a směle dále.

Zrak tentokráte příliš nemátl, na vrcholu Ludwigshöhe (4341 m) jsme za pouhou půlhodinku. Prvně se nám zde otevře výhled na celý Wallis – Lyskamm, Matterhorn, Weisshorn a další velikány. Viditelnost je opravdu znamenitá. Z vrcholu je nutno vrátit se kus zpět po hřebeni a pak se již pokračuje dále k severu. Při přechodu na ledovcové plato je zde nepříjemná trhlina. Přehazujeme sněžnice a nakonec nenavázáni bezpečně překračujeme. Odbočujeme z vyšlapané cesty a těžko znatelným terénem míříme k jižním svahům Parrotspitze (4432 m). V příkrém traverzu se sněžnice kroutí a příliš už nedrží, a tak bereme do rukou cepíny. Na hřebeni pak už není vyhnutí a musíme přezout do maček. Po 30 minutách pohodového stoupání jsme na vrcholu.

Cesta z vrcholu na sever je také poměrně příkrá a místy zledovatělá. Pokud se člověk ale dostane na plato, má vyhráno. Ledovec je zde poměrně bezpečný, bez trhlin, a tak jsme si to traverzem namířili k hlavní vyšlapané trase směrem ke dvěma dalším vrcholům. Tyto mají společné sedlo Colle Gnifetti (4452 m). Míříme nejdříve na vyšší Zumsteinspitze (4563 m), nedostatečná aklimatizace nás však docela trápí a nutí nás k opravdu pomalé chůzi. Na vrcholu na nás čeká opět soška Madony, tentokráte dokonce ve zlaté barvě. A pak také výhled na mohutné srázy Dufourspitze. Je pravé poledne.

Únava už je značná, nás však čeká ještě jeden kopec. Není to tentokráte žádná věda, zpět do sedla a pak opět do kopce. Zatnout zuby a člověk je nahoře. Tady se to opravdu splést nedá, protože na vrcholu Signalkuppe (Punta Gnifetti, 4554 m) stojí obrovská třípatrová chata. Rifugio Margherita je nejvýše položenou chatou Evropy a ten den byl první, kdy zde byla i obsluha. Dostali jsme tak teplý čaj zadarmo s tím, že jsou vůbec rádi, že se sem dostali. Pak už nás čeká jen poměrně nezáživný sestup k bivaku s posledním pohledem na elegantní hřeben  Lyskammu. Ve tři hodiny jsme zpět na Balmenhornu. To už se začínají stahovat mračna.

V noci se pak počasí definitivně kazí a začíná sněžit. Ráno tedy v chumelenici rychle sestupujeme zpět ke stanici lanovky (2 hod.), dolů do údolí a hurá domů. Příští den, o Velikonočním pondělí, ještě v poklidu stíháme tradiční pomlázku.

Závěrem je třeba říct, že o počtu evropských čtyřtisícovek se vedou nikdy nekončící debaty a jejich počet kolísá v závislosti na benevolentnosti od 40 do 180. Oficiální seznam UIAA zmiňuje 82 vrcholů, mezi nimi i všechny v tomto článku uvedené. Některé výčty počítají za samostatný vrchol i Balmenhorn (4167 m), ačkoliv se jedná o poměrně nevýznamný skalní výstupek.

Tento článek vyšel v časopise Everest 4/2007