Boj o Nordend

Tento článek vyšel v časopise Everest 1/2009

Mrzlo až praštělo. Prsty skoro necítíme a obličej je ztuhlý jak po injekci u zubaře. Před námi jen zasněžené trhliny a bílý svah s nejasnou linií výstupu. Vítr nás svou nezkrotnou silou doslova dostává do kolen. Ale byl to zřejmě právě panensky netknutý sníh a stálý pocit nejistoty, jak to celé dopadne, co nás hnalo dále. A k tomu samozřejmě jasně modrá obloha a úchvatné prostředí švýcarského Wallisu se stálým výhledem na bezpočet čtyřtisícových vrcholů.

Nordend, který je se svými 4609 metry třetím nejvyšším vrcholem Alp, leží v těsné blízkosti známější Dufourspitze, se kterou je, jako pupeční šňůrou, spojen skrz sedlo Silbersattel. Prvovýstup spadá až do dávného roku 1861 a byl veden dnešní normální cestou přes již zmíněné sedlo a následný skalnatý hřebínek (II UIAA). Této trasy jsme se rovněž hodlali držet, když jsme na začátku dubna vyrazili na tradiční velikonoční výpravu, pravda, mírně opožděnou. Trpělivost byla ovšem klíčem k úspěchu. I přes jasnou oblohu byla totiž v oblasti spousta sněhu a nám, protože jsme se pokoušeli o méně frekventovaný vrchol, nezbývalo, než se s ním poprat.

 

O Zermattu, této Mekce evropského alpinismu, toho již bylo napsáno mnoho a protože naším cílem nebyly ani nože s helvétským křížem, ani plyšoví syslové, vyrážíme hned dále. Tedy spíš výše. Zubačka Gornergratbahn se ladně vznáší k výšinám a našinec nestíhá žasnout nad technickou úrovní zdejší infrastruktury. Tady se člověk nemusí bát, že si vylije čaj do klína ačkoli je hrnek plný až po okraj. Švýcaři jsou na železnice mistři, o tom není sporu. Stanice Rotenboden (2815 m) nás přivítá krásným počasím a především prvním výhledem na „náš“ kopec.  Kolem nás lyžaři nasazují sjezdovky a sviští dolů do údolí, my, naopak, míříme vzhůru, směrem na východ. Dle preferencí jednotlivců jsme vyzbrojeni sněžnicemi a lyžemi. Naším cílem je dnes Monte Rosa Hütte (2795 m), u níž bychom rádi stanovali. Kvůli nejistým sněhovým podmínkám a na nich závislé taktice výstupu totiž nechceme být závislí jen na podpoře chaty. I to se nám později osvědčilo. Ale nepředbíhejme. Cesta od stanice paradoxně nepředstavuje, jak se dá dovtípit,  stoupání vzhůru, ale jedná se o traverz hřebene Gornergrat se závěrečným klesáním na stejnojmenný ledovec. Orientačně zde není žádný problém, chata patří k oblíbeným výletním cílům, navíc je cesta po ledovci nejen široce vyšlapaná, ale i vyznačena trasírkami. I tak je, pro zpestření, připraveno několik pikantních přelezů trhlin, kde je nutné sundat sněžnice a pomoci si rukama. Závěrečné stoupání od ledovce je namáhavé a místy pěkně nepříjemné. Magnet v podobě chaty nás ale po třech hodinách nakonec přitáhne až  do svých vyhřátých útrob. Zdržíme se však jen krátce a míříme o kus výše rozbít tábor. Odpolední aklimatizační procházka už probíhá pod příkrovem zatažené, mírně šedé oblohy a tak uléháme v mírně pochroumané náladě, kterou však s přehledem přebije chlad, který s večerem přichází.

 

Kdo se moc ptá, moc se dozví. Tak se nám přihodilo, že jsme byli správcem, z pochybných důvodů, vykázáni z blízkosti chaty. Jsme tedy nuceni vše sbalit a přesunout se výše, ačkoliv jsme původně plánovali mít zde tábor nastálo. Že vše špatné je k něčemu dobré se potvrdí i tentokrát. Vystoupáme totiž, již za opět ukázkového počasí, až na Obere Plattje, kde ve výšce asi 3250 metrů stavíme stany na místě s krásným panoramatickým výhledem na celé údolí. Na jihu je hradba severních stěn Liskammu, Castoru a Polluxu, na západě pak další čtyřtisícové vrcholy, kterým vévodí Matterhorn. Člověk se jen těžko ubrání znovu a znovu obdivovat jeho vrcholovou pyramidu s mohutnou severní stěnou. A pod tím vším, jako rozlitá smetana, bílé ledovce Grenzgletscher a Gornergletscher. Lepší tábořiště si lze těžko představit. Ani nestačíme vztyčit stany a shora se objevují naši kamarádi na skialpech, kteří se již dnes pokoušeli o vrchol Dufourspitze. Gratulace jsou bohužel předčasné. Ačkoliv my si zde užíváme sluneční lázně, nahoře zuří krutý vítr a mráz, který odvážlivce smetl nekompromisně dolů. Lehce omrzlé obličeje jsou toho jasným důkazem. Přesto i v těchto podmínkách dosáhli úctyhodné kóty 4200 metrů a tak absolvovali aspoň dobrou aklimatizaci. I my tedy zařadíme odpoledne krátkou vycházku vzhůru, abychom v ranním šeru netápali. Trasa je poměrně jasná, neb zde se stále ještě jedná o linii společnou s výstupem na Dufourspitze. Propadnutí nohou do jedné, naštěstí úzké, trhliny, nás jen usvědčí, že i pouhé 3 metry od vyšlapané stopy není bezpečno. Vlastně ani na ní samotné. Podvečer tedy trávíme o poznání bezpečnějším spřádáním plánů na zítřek a počítáním všech čtyřtisícovek co jsou na dohled. Práce na dlouho. Naše rozjímání ukončí až efektní západ slunce za Matterhornem.

Plánovaný brzký odchod ve dvě hodiny se jaksi nekoná. Vichr cloumá našimi stany již tady dole, co teprve musí vyvádět nahoře na hřebeni. Postupně tedy posunujeme budík po hodinách. V šest konečně vyrážíme. Oblohu zakrývají poměrně husté mraky a s teplotou hluboko pod bodem mrazu koresponduje i naše nálada. Čím se však dostáváme výše, tím je lépe. Počasí dává jasné znamení, že dnešní den je ten vrcholový. Zbytek je tedy už jen na nás. Ve výšce asi 4200 metrů se odkláníme od vyšlapané cesty a míříme vlevo do pásma trhlin a několika séraků. Brzy musí sněžnice vystřídat mačky, umrzlý svah je příliš prudký. I hůlky jsou již k ničemu, ke slovu přichází cepín. V nám naprosto neznámém terénu hledáme potenciální linii výstupu a kličkujeme mezi zasněženými trhlinami. Připadáme si tak jako dávní objevitelé hor a to včetně toho, že mrzneme, jako kdysi oni ve vlněném svetru. Těžko říci jaká je přesně teplota, ale vzhledem k tomu, že ve stanu bylo – 10 °C, je mi jasné, že navíc díky wind chillu je největší zima, co jsem kdy na horách zažil. A aby toho nebylo málo, rozbíjí se, v tuto nejnevhodnější chvíli, Fandovi zip u bundy. Vodotěsné zipy bez légy budiž pochváleny.

Nakonec orientační smysl a vůle při prošlapávání prašanu vítězí, Silbersattel (4515 m) je na dosah. Vítr se stupňuje, v sedle už je téměř nesnesitelný. Schouleni v nepatrném závětří usrkáváme z termosky alespoň pár doušků čaje. Ani nás však nestihne zahřát, bez pohybu ihned promrzáme. Nezbývá než pokračovat, vrchol je nadosah. Traverzujeme několik metrů pod hřebenem, v jedné ruce cepín, druhá je před obličejem a chrání ho před omrznutím. Balancujeme v poryvech vichřice, která si s námi chvílemi pohrává jak s hadrovými loutkami. Je nám navíc jasné, že tvrdý firnový svah moc prostoru k chybám nedává. Nedozírná hloubka pod západním srázem hovoří za vše. Konečně přichází závěrečný skalní výšvih a s ním i poslední zkouška naší vytrvalosti. Lezení 2. stupně obtížnosti není sice obvykle žádným problémem, ale nám dává ve stávajících podmínkách pěkně zabrat. Skála je pokryta sněhem a ledem a najít něco, za co se dá jistě chytit, je téměř nemožné.

A pak to přijde. Není kam výše. V pravé poledne sedíme na vrcholku Nordendu a vychutnáváme to krásné opojení okořeněné úžasným panoramatickým výhledem. Možná i na chvilku zapomeneme na tu příšernou zimu. Na kost zmrzlé končetiny nás ovšem v mžiku vrátí do reality. Rychle pár fotek, potřesení rukou a fofrem dolů. Jsme už notně unaveni, přesto spěcháme, jak to jen jde. V sedle ještě Fanda nadhodí variantu výstupu na vedlejší Dufourspitze, fixní lana jsou téměř na dosah ruky a převýšení pouhých sta výškových metrů láká. Nabídka velkorysá, ale nakonec vítězí racionální smýšlení, neradi bychom přišli ještě nakonec k nějakým omrzlinám. Takže dolů. Tu potkáváme dvojici našich kamarádů. Upozorňujeme je na jisté zákeřnosti na hřebeni a hlavně povzbuzujeme k dalšímu postupu. I oni jsou už notně promrzlí a unavení. Nevzdali to a nakonec také úspěšně dosáhli vrcholu. Sestup, v horních partiích plných trhlin taktéž nesnadný a nebezpečný, proběhl bez problémů a tak  se v odpoledních hodinách ocitáme na našem tábořišti snů. To již jen v rozhalených svršcích, slunce praží o sto šest. Nechce se nám ani věřit, jak nám bylo před pár hodinami tam nahoře. Podvečerní relax je pak krásnou tečnou za tím naším případem. Postupně se zde všichni setkáváme, někteří se skalpem Nordendu, jiní po výstupu na Dufourspitze. Někteří bez vrcholu, ale hlavně spokojeně a ve zdraví. Z boje s přírodou jsme tedy vyšli nakonec vítězně, i když to chvílemi vypadalo spíše na remízu.

Tento článek vyšel v časopise Everest 1/2009