Podzimní horská expedice

Týden po Velikonocích, v pondělí trpělivě sedím na letišti v Christchurch a čekám. Konečně se objeví Klári a Waflák. Se zpožděním, ale s úsměvem na tváři. Čeká nás měsíc společného trekování, cestování a horských výstupů. A kde jinde bychom měli začít než u Mount Cook.

Déšť ustává a my si užíváme nádherných výhledů na nasvícený Mt. Cook a na Hooker Glacier. Táhneme i stany, mačky, cepíny, batůžky nejsou úplně nejlehčí. A dny bohužel už dost krátké. Ve večerní mlze ještě stihneme dojít na rovnou loučku a těšíme se na další den. Dopoledne trošku bloudíme po suti, skalách, no alespoň to máme dobrodružné. Oběd si už užíváme se vším všudy v sedle Ball Pass, ve 2120 m. Pohodový sestup s mačkami po ledovci a pak po skoro neznatelné pěšině mezi skalami. Dlouhý den, ale nádherný. Odměnou nám je malý bivak Ball Shelter v údolí, kde se dá pohodlně přespat. Třetí den je odpočinkový, když nepočítám dvouhodinový pochod Tasman Valley. No a večerní skoro párty v prádelně, kde nejen pereme, ale i vaříme a někteří popíjí i pivko, je také povedená.

Neleníme a rychle se přesuneme autem o několik set km na jihozápad do Aspiring National Park. Odpolední 2,5 hodinový výstup už být prudší nemůže. Po noci na chatě alpského stylu Brewster Hut vyrážíme ještě za setmění. Směr nám opět ukazují mužíci, tentokrát se na ně vcelku i dá spolehnout. Mírný ledovec, tentokrát šlapeme vzorně navázáni, nad námi se tyčí Mt. Brewster. Před sebou máme ještě skalnatý hřebínek, ale jsme zahaleni v husté mlze, ledově fičí, musíme se otočit. Co se dá dělat. Počasí se nezlepší ani další den, takže alespoň vyběhneme v mlze na menší Mt. Armstrong. Skupinová fotka s bílým okolím a rychlý sestup k autu.

Další plány? Jasně. Vzhledem k tomu, že už jsme s Jakubem na Jižním ostrově od půlky listopadu, tak máme vždy spoustu treků v záloze. Na západním pobřeží si dáme odpolední výlet údolím, po pěšině mezi liánami a několik metrů vysokými kapradinami. Normálka, ne? Naším cílem tentokrát není ani kopec, ani chata Welcome Flat Hut, kde spíme, ale termály. Několik suprových horkých jezírek. Prostě idylka.

Bavíme se nejen horami, ale i kulinářskými dobrotami. Když nepočítám steakový večer v kempu u městečka Wanaka či pečení chleba, tak nejzajímavější specialitou se stal „damper“. Někteří, co tady byli, již vědí, pro ostatní vysvětlím. Jedná se o pokrm zlatokopů z dřívějších dob, byla to mouka rozpuštěná ve vodě. No prostě zaručená lahůdka. Jednoho dne jsme našli v časopisu novodobý recept. Začínal takto: Vezmi kajak kamaráda, zpracuj těsto a upeč damper v popelu středně velkého tábornického ohně. A co se nestalo. Přijeli jsme do kempu, rozdělali jsme oheň a přímo vedle nás parkovalo auto, o které byl opřený kajak…

Klári vyfotila Jakuba přímo v akci. Chuť parádní, jen občas mezi zuby zakřupe popel.

Několik pohodových výletů v okolí Wanaky a Arrowtown. Je ale na čase dát si zas nějaký výstup. Tentokrát v národním parku Fiordland, kde skoro pořád prší a množství sandflies je příšerné. Jednodenní výlet na Mt. Mcpehrson stojí za to. Výjimečně je pěkně a i když je skalnatý hřebínek mokrý a klouzavý, bez nehody se dostaneme na ledovec a pak po skále krátkým lezením na samotný vrchol. Výška 1931 m. n. m. zní na evropské poměry směšně, ale zde na Zélandu ledovce začínají někdy už v 900 m.

Samozřejmě si prohlédneme i světoznámý Milford Sound. O autoturistice se ale špatně píše. Takže o den později už opět rázujeme s batohem. Kepler Track patří mezi tzv. Great Walks. Neznamená to, že je nejlepší, ale je jeden z nejznámějších, s upravenými cestami, bez brodů a s velkými chatami. Bohužel v sezóně se chaty musí rezervovat a nocleh stojí 54 dolarů. Bereme proto stany a na 60 km trasu si dáme jen dva dny. Když se dostaneme nad hranici lesa, užíváme si moc příjemnou hřebenovku a super výhledy. To se musí nechat. K večeru ale zase spadneme do našeho oblíbeného „native beech forest“ – horské buky všude, kam se podíváme. Nic proti lesu, ale 30 kilometrový pochoďák lesem, který si vychutnáváme druhý den, nás moc nenadchne.

Zbývá nám poslední společný týden, trošku zvolňujeme, a ačkoliv nejsme velcí příznivci autoturistiky, Southern Scenic Route, silnička vedoucí po jihovýchodním pobřeží se nám moc líbí. Ze vzdálenosti několika metrů pozorujeme obrovské lvouny, kteří spolu dovádí na pláži. Projdeme se po travnatých pláních až na nejjižnější bod Jižního ostrova zvaný Slope Point i si prohlédneme jeskyně přístupné jen za odlivu z písečné pláže. Další večer si prohlédneme jeden z nejstarších novozélandských majáků Nugget Point a máme štěstí i na tučňáky. Pohodička.

Zbývá nám poslední den. Nepříjemné mrholení nás v Dunedinu zažene do několikapatrového moc pěkného muzea a do Cadbury čokoládovny. Poslední společný večer, víno teče proudem, v našem domácím kině dávají 3. díl Pána prstenů. Klári odjíždí busem do Christchurch a pak do Evropy. A my už máme spoustu dalších plánů na další treky a výstupy :)