Sníh, závěje a romantika pod převisem

S Klárou jsme se rozloučili odpoledne (3. května) a hned spěcháme zpátky do hor. Kam jinam také, že? Dny už jsou krátké, což se nám hned potvrdí. Pohodová procházka v Otagu po travnatých pláních, po značce, ale chatu za tmy ne a ne najít. Kam se mohla podít? Že by ji zbourali? Sněhový poprašek, mráz, fouká pěkně studeně. Po hodině hledání jsme konečně úspěšní. Stálo to za to. Další den ráno se procházíme po nedalekém kopci posetém hodně zajímavými balvany a téměř magicky vypadajícím Obeliskem.

To jen tak na rozcvičku. Další přesun a ve 4 odpoledne už máme sbaleno na pětidenní výlet. Na chatu to má trvat 3 – 5 hodin, takže i špatný matematik si spočítá, že příchod za tmy je zaručen. Ale Easy tramping znamená jednoduchá stezka/výlet, tak to snad zvládneme. Jsme tu tak dlouho a stále jsme naivní. Rozbahněná pěšina aneb kraví stezka, za dvě hodiny už je tma a rozprší se tak, že na nás nezbude ani nitka suchá. Ale alespoň nemusíme hledat chatu. Asiati v chajdě svítí a je zatopeno tak na 35 stupňů. Vydali jsme se pro změnu do národního parku Fiordland, takže déšť je vlastně normálka.

30 km Greenstone Track vede naším oblíbeným lesem horských buků, ale díky němu se na konci můžeme napojit na další Great Walk – Routeburn Track, který nás zavede až téměř zpátky k autu. Velmi populární trek jde ročně více než 13 000 turistů. Naštěstí nyní už není sezóna, takže nejen že nepotkáváme davy, ale smíme používat i chaty a používat naší roční průkazku. Jakou máme radost, když se nedlouho po začátku dostaneme nad hranici lesa. Pohodová pěšina lehce stoupá až do sedla Harris (1255 m).

Super výhledy, podíváme se i na nedaleký kopec Conical Hill, na který vede zmrzlá pěšina a hodně lidí zde bojuje. Nádhera. Zasněžené kopce, v dálce moře, Milford Sound, všechno máme jako na dlani. Pátý den ráno sestoupíme na parkoviště. Nikde nikdo, všechno je pokryto jinovatkou. Čekat tu rozhodně nemůžeme, začneme pochodovat. Auto máme asi 30 km odsud, naštěstí si dvakrát někoho stopneme.

No, a když už jsme v tomto kraji, přeci jen tak neodjedeme. Pohodové treky jsme si užili, teď nás čeká něco ostřejšího :) Zaparkujeme hned ve vedlejším údolí Rees Valley. Brození za přízemních mrazíků není zrovna nejpříjemnější, ale co se dá dělat. Brrr… Lesem vystoupáme až k Earnslaw Hut a zjistíme, že je obsazená lovci. Alternativou je skalní převis. Ale jaký! Ložnice vystlané slámou, ohniště, pískající konvice a na většinu míst ani neprší.

Večer začne sněžit a nepřestane až do krásného východu slunce. Troška sněhu ještě nikoho nezabila, naopak. Jakubovi a mně se moc líbí zimní idylka a poprašek. Ještě když vycházíme, netušíme, do čeho jdeme. Zanedlouho se začneme brodit sněhem po kolena, v suťovisku a v návějích i po stehna. Nohy zebou, na návleky nikdo z nás nepomyslil. Po téměř šestihodinovém boji a pochodu po ledovci a zmrzlých svazích konečně vstupujeme do horské chatky Esquilant Biv Hut, 2260 m.

Máme toho dost, ale je tu krásně…

Další den ráno nás čeká výstup. Mužíky moc nevidíme, namrzlá břidlice klouže a prošlapávání hlubokého prašanu také není úplně jednoduché. Chvílemi se i jistíme, ale slunce praží, všechno taje a kusy ztěžklého sněhu na nás začnou padat čím dál tím častěji. Jsme ve 2600 m, otáčíme. Škoda vrcholku, být tu před dvěma dny, nebyly by tu po sněhu ani památky.

Sestoupíme až do našeho skalního převisu, sníh se boří stejně jako včera, traviny se sněhovou břečkou nepříjemně kloužou. Přežili jsme, pro změnu jsme došli zase za tmy a nových zážitků máme více než dost. Říčky v údolí s Jakubem bez zaváhání brodíme, hezky pěkně po novozélandsku – v pohorách.

Zasloužený rest day ve Wanace. Waflák se od nás odděluje, míří na sever Jižního ostrova, zatímco já a Jakub opět do národního parku Aspiring. A tentokrát snad i na nějaký pěkný kopec :)