Loučení se Zélandem

Vydáváme se opět do národního parku Aspiring, jak jinak než s lanem, mačkami a cepínem. Nástup je krátký, za 6 hodin vystoupáme přes 1200 výškových metrů a dostaneme se až k French Ridge Hut. Nádherná alpská chatka, výhledy máme přímo na Mount Aspiring. Ledovec nad chatou je ale zlověstný, díky velkým trhlinám zcela neprostupný. Ještě ten den se přesouváme na další alpskou chatu.

Jak jinak strávit dva dny odpočinku než lezením na břidlici u Wanaky. Parádní relax, ani se nám odsud nechce.

Krátké, ale pěkné výlety v Central Otago, samozřejmě si dáme i výstup na nejvyšší kopec v oblasti Oteake na Mount St. Bathans, 2088 m. Z vrcholku se nám naskytne výhled na celé Alpy včetně vrcholku Mt. Cook a Mt. Aspiring. Mrzne, fouká vítr, všude leží sníh a stmívá se hrozně brzy. Ještěže existují ty chaty, většina z nich má i topení, takže nám nic nechybí.

Zůstáváme v Oteake, tentokrát doháníme, co jsme v průběhu roku nestihli. „Což takhle půjčit si kola?“ Navrhne Jakub. Z původní plánované pohodové (až romantické) cykloprojížďky údolím se stane boj o přežití. Cesta údolím vede přes brody, které jsou po kolena hluboké, a není jich málo. Stoupáme do sedla, více než hodinu kola dokonce musíme vést. Ani v sedle nemáme vyhráno. Mrzne, louže zamrzají a promočené nohy téměř omrzají. Vítr je tak silný, že máme problém udržet se na polní rozbrázděné cestě. Ostrý sjezdík náš trošku povzbudí, další brod vzápětí opět zchladí. Tma. Velký měsíc nám naštěstí svítí na cestu, doufáme, že k chajdě vbrzku dorazíme. Brown Hut – nejobyčejnější chata, ve které jsme doposud spali, ale zachránila nás. A ráno zpátky stejnou cestou. K naší úlevě v noci nesněžilo a z těch 30 km toho nebylo moc namrzlého.

Červen se blíží, máme před sebou posledních pár výletů v okolí turistického městečka Kaikoura. Údajně sem ročně přijede 800 000 turistů! Hrozná past na turisty, drahé kempy. Naštěstí tu jsme mimo sezónu, nejvíce nás tu zaujme  giant burger vážící 1,5 kg :) A v okolí snadno dostupný Mt. Fyffe, který je jen kousek od moře a je vysoký jako Sněžka.

Je 3. června, odlétáme. Poslední přenocování na chatě, dopolední balení a už jsme v Christchurch na letišti. A za dva dny v Praze. Uteklo to. Devět měsíců, spousta úžasných výletů, 4 druhy práce. Kdo můžete, leťte sem, stojí to za to!!!

Jak nás Nový Zéland změnil…

–          Oblíbili jsme si Marmite (někdo tomu přezdívá asfalt, ale kiwíci to milují)

–          Před brody se již nezouváme, ale odevzdaně brodíme i s pohorkami na nohách, někdy dokonce s nadšením (když nemrzne)

–          každého se na potkání ptáme: „How are you?“ (Aneb nejlepší obranou je útok)

–          Čekání na křižovatce delší než 10 vteřin nás hodně znervózňuje

–          Pečeme si chleba (místní toasťák se navzdory mottu: „There is nothing better“ nedá dlouhodobě konzumovat

Co jsme nezvládli

–          Pojídat toasťák obložený bramborovými lupínky

–          chodit po městě a v supermarketu naboso (max. v žabkách) když venku prší a je 10 stupňů

–          Nosit do hor za každého počasí kraťasy a k tomu návleky

–          Užívat si trempování za vytrvalého lijáku

Bilance

–          Strávili jsme 65 nocí na 55 různých chatách

–          najezdili jsme přes 17 000 km

–          nachodili jsme okolo 3000 km (hrubý odhad) a prochodili 4 páry bot

–          Z 9 měsíců jsme 4,5 měsíce pracovali a zbytek jsme strávili cestováním