Hintergratem na Ortler

Chtěli jsme na nějaké ty čtyřky do Švajcu, pak na Ecrin a nakonec na Brentu…vlastně jsme úplně původně měli být v Julkách. Plány se mění rychleji než více než nejistá předpověď počasí, jedna fronta běží za druhou, bouřky přicházejí jak na běžícím pásu. Je tak skoro neuvěřitelné, že jsme v této konstelaci vychytali okno s dobrými podmínkami a v ten správný den vystoupili na nejvyšší horu bývalého mocnářství trasou, která si nezaslouží nic, než samá superlativa.

Jak už jsem předeslal, dali jsme si před touto túrou, která nese takové přívlastky jako velkolepá a jedna z největších ve Východních Alpách, rozcvičku v podobě prolézačky jménem Tabaretta Klettersteig, což má za následek především to, že k chatě Hintergrat přicházíme s 1900 nastoupanými metry náležitě uondaní. Nu což, aspoň nemáme problém s předstartovní nervozitou a v půl deváté usínáme jako koťata.

Co nás lehce překvapí, je uspěchaný ranní start všech dalších alpinistů…ani tím se ovšem nenecháme rozhodit a v 4:45 odcházíme zkušeně od chaty jako poslední. Aspoň se nám nikdo nebude tlačit na záda a budeme mít prošlápnutou stopu.

Počasí vypadá první tři hodiny všelijak, jen ne vrcholově. Celou dobu vzýváme všechna božstva a světe div se, mračna se trhají.

Když se nestabilní chrší vyškrábeme na hřeben, začíná ten pravý alpinismus… sníh, skála a především luxusní výhledy. V pozadí další parádní kopec oblesti, Königspitze.

Procházka po prvním Eisfeldu je za odměnu. Naše taktika pomalého postupu slaví úspěchy. Kontrolujeme si dostatečný odstup a máme hřeben jen pro sebe.

Po téměř pěti hodinách se dostáváme opět na skálu a k prvním lezeckým lahůdkám. Začínáme slaněním.

Následuje exponovaný grát navazující na skalní špici Signalkopf.

A konečně nějaké to skalní lezení, které dosahuje až IV UIAA. S těžkou hydrou na zádech mají naše pohyby k ladnosti dosti daleko.

Pak tu máme strmější procházku po druhém Eisfeldu a závěrečné mixy. Zkrátka od každého trochu a pěkně se to střídá, aby se člověk nenudil.

Kousek pod vrškem zpestří trasu ještě jeden čtyřkový flek a je posekáno.

Když dolézáme ke kříži do výšky 3905 metrů, akorát odchází předchozí lezci, takže máme vrchol zase jen pro sebe. Ačkoliv si připadáme jako hrozní opozdilci, čas 13:00 není nikterak tragický, neboť dolů nehodláme chvátat. Sestupujeme jen o něco málo vypečenější normálkou, ale naštěstí nemusíme toho dne až dolů do údolí…

Nádherný bivak Lombardi v 3316 metrech jsme si vytipovali už předem a vzhledem k tomu, že jsme na kopci absolutně poslední, neváháme zde strávit odpoledne a následnou noc.

Odpočinek po hobitím vzoru. Jídlo, spánek, jídlo, spánek a tak pořád dokola. Těžký je život horolezce. Aby ovšem náš pobyt nebyl jen povrchní a přízemní, přichystá nám příroda i trochu té kultury. V jednu v noci nás budí série oslnivých záblesků, sníh bičuje plechové stěny bivaku a bouře řádí v plné síle. Černé myšlenky na ranní sestup se nám daří s úspěchem zaspat, přesto ráno otevíráme dveře s náležitými obavami. Vítá nás 5 cm čerstvého sněhu. Dneska by to na Hintergrat opravdu nebylo.

Nikoliv z vypočítavosti, nicméně opět se osvědčuje taktika pozdějšího odchodu a stopou po ledovci prošláplou od prvních guidů sestupujeme ke skalnatému hřebeni a následně kolem známé Payerhütte až do Suldenu. Balíme fidlátka a odjíždíme v dál…kam že to bude tentokrát?