Štěstí přeje odvážným, alespoň tak se to nějak říká. Proto neváháme ani minutu a hned po sestupu z Ortleru frčíme bourákem vstříc údolí Ötztal, abychom si ještě večer střihli na protažení jednu vícedýlku. Ale to už jsme chtěli moc. Provazy deště provázející nás už od hranic dávají jasné znamení, že dneska to bude leda ke válení v bazénu (kde jsme taky skončili). Náležitě rozvolnění parkujeme uprostřed noci u hostince Jägerwirt pod jižními svahy Wilder Kaiser a jsme sami zvědavi, co přinese nový den.
Nástupy v Kaiseru mají své kouzlo. Očarují vás díky své vzdálenosti a převýšení natolik, že sotva motáte nohama.
Do tohoto Modrého měsíce jsme napluli plni odhodlání navzdory mračnům honícím se po obloze a tmavým štráfům stékajícím po skále. Když už jsme se dobelhali pod nástup, tak přece nepůjdeme hned dolů, to dá rozum.
První délka je lehce rozchrastaná zahrádka, ale člověk nemůže chtít hned Yosemity.
Zato třetí délka je kompaktní až hanba. V údajně šestmínuskových Wasserrillen bojuju o holej v každém kroku. Jednou rýnou navíc pro větší lezecký zážitek teče drobný pramínek.
Nalézáme do čtvrté délky. Parádní kroky, expozice, sokolíky. Jen opět pěkně přísná klasa a voda…
Dolézáme na štand pod obrovským sokolem. Prý jeden z nejhezčích koutů v celých Východních Alpách… to už ovšem neověříme, protože jediné, čím jsme si jisti je to, že jsou klíčová místa totálně mokrá. Věšíme pytel a nezbývá, než 170 metrovým slaněním zbaběle prchnout z bojiště.
Archeologický nález pod nástupem. Škoda že ten balvan měl tak 3 tuny.
A trocha romantiky na závěr:
Všechny snímky foceny na mrňouse Fujifilm XQ1. Díky Fujifilmu za zapůjčení!
