Tolik dlouhých let jsem plánoval výpravu do lezecké žulové Mekky jménem Bergell, až jsme se tam ocitli prakticky náhodou. Po příjemné patnáctihodinové procházce, kterou jsme si užili den předchozí na Biancogratu nemáme morál nijak chvátat, přesto si chceme ještě užít záchvěv slušného počasí, než přijde předpovídaný mordor. Kroutíme serpentiny z Maloji a těšíme se, že konečně okusíme legendární lezeckou oblast.
Jelikož je třeba rozhýbat ztuhlé nohy, hrdě odmítáme výpomoc lanovky a svižně vybíháme z vesničky Pranzaira až k monstrózní hrázi přehrady Albigna. Odtud už je to k nástupu cesty Via Felici (topo cesty zde) pouhých 5 minut.
Okouzleni jsme nejen monumentálními žulovými masivy, ale především přísností první délky za 5a a délkou odlezů. Nezbývá, než rychle sebrat odvahu, morál a důvěru v žulové tření.
Štandy jsou pohodlné, sluníčko svítí a obtížnost stoupá. Ladíme delikátní kroky a lebedíme si v místním unikátním charakteru lezení. Na délce se nešetřilo, od štandu ke štandu je to obvykle kolem 40 metrů. Když si to někdo chytře nacvaká, pěkně se nadře a zanadává si.
Třetí délka za 5c+ je naprosto plezírová. Exponovaná, s odštěpy tenkými tak, že skoro prosvítají a parádními kroky. Zvykáme si na dlouhé odlezy i specifický materiál. Nadšení nezná mezí.
Lezec míní, příroda mění. V půlce cesty nás nejdříve začne lechtat mírné mrholení, které je v 10 minutách doprovozeno mlhou hustou tak, že by se v ní Rákosníček cítil jako doma. Vyčkávání je dobré akorát tak k tomu, abychom při slanění schytali pořádnou průtrž. Ještě si užíváme zábavný epilog, když jeden metodik zapomene uzel na konci lana při stahování a už prcháme do údolí. Snad brzy na žulovou viděnou!
Foceno již tradičně na Fujifilm X30. Pro případné zájemce k dostání výhodně na Fujishopu.
Pingback: Pózování na Fiammě a trocha lezení k tomu |