Závěje na Grimmingu

Když nepřijde zima za námi, musíme my za zimou! Tak trochu jsem se při návratu z Nepálu těšil, že přijedu do bílé zimní pohádky, ale když jsme se v sobotu odpoledne hrabali po pás ve sněhu dvojkovým hřebenem a vrchol byl stále v nedohlednu, skoro jsem to expresně splněné přání proklínal. Po šťastném návratu je nicméně nutné uznat, že jsme si s Kris užili solidní zimní alpinismus a to prakticky za humny.

Dopoledne nad údolím Ennsu představuje koncentrovanou zimní idylu. Radujeme se ze slunečného počasí a prvních šlápot ve sněhu. Přemítáme, jestli vůbec dneska vytáhneme ty návleky.

Úvahy netrvají dlouho. S každým metrem sněhové nadílky povážlivě přibývá. Odbočujeme odvážně směr SO-grat (nur für Geübte!) a nejdříve skrz zasněžené kamenné pole a následně strmým svahem se dostáváme na hřeben. Je to dřina, ale zatím je veselo.

Naivně si myslíme, že sníh na SO-gratu bude sfoukaný a my půjdeme jak páni. Chyba lávky! Když jsme na Grimming šli před 5 lety v létě, byl to příjemný výstup s příležitostným výšvihem, ale tentokrát je to očistec. Poslední záchvěv slunce nám přesto dodává kuráže a my se směle (= s drzou troufalostí) začínáme probíjet vzhůru.

Ty nahoře se nám záhy zataženou oblohou pokouší naznačit, co si myslí o našem počínání, ale my zabedněnci na to nijak nereagujeme. Pak začíná přibývat sněhu a z nebe se snášejí první vločky. My jdeme sveřepě dál. V mírnějším terénu je sněhu do půli stehen, ve skalních pasážích odmetáme závěje a zoufale hledáme chyty. Ještěže jsme přibalili cepíny.

Pak konečně přijde chumelenice. Aspoň to lano nemusíme táhnout v batohu a pocvičíme uzly, na kterých závisí horolezcům život. Pomalu se smráká a my pořád nejsme na vrcholu. Návleky už dávno ztratily svou funkci a každý už jsme promočili troje rukavice. Teď už je potřeba to dorvat nahoru a tak mlčky dupeme, lezeme a modlíme se.

Konečně je kříž na dohled. V solidním šeru přicházíme po 8 hodinách v 17:15 na vrchol Grimmingu. Díky bohu za brzké starty. Místo slavobrán nás bohužel čeká jen severák, který nám do tváří metá ledové krystalky. Nevidíme na krok. Nebýt GPSky, tak ten bivak vzdálený jen 5 minut od vrcholu hledáme ještě teď. Malá bouda je pro nás spásou.

Lezeme do svých spacáků a přikrýváme se dalšími třemi erárními. Rozmrzáme, po nějaké době přemluvíme i bombu, díky které vykouzlíme večeři a uleháme k 12 hodinovému spánku. Bivakem zmítají poryvy větru.

Ráno se králíkům z vyhřátého klobouku vůbec nechce. Jen s největším sebezapřením se nasoukáme do mokrých kalhot a bot a vyrážíme se probít dolů.

Vichr na hřebeni má tu zásadní výhodu, že nás zde nečekají žádné závěje. Po vyfoukaném hřebenu kráčíme směr vrchol Multereck a užíváme si mrazivé výhledy na Totesky, Gesäuse a Dachstein.

Ani snazší varianta trasy není zadarmo. Díry mezi kameny připomínají pasti na mamuty (= další krev, modřiny a naraženiny) a sněhu je místy tolik, že se ani nepropadneme až na zem a nezbývá, než začít plavat kraul.

Štěstí evidentně opravdu přeje odvážným a tak se úspěšně skrz tu bílou nádheru (na fotce výše je za Kristinou vidět SO-grat, kterým jsme stoupali den předchozí) propracujeme až do míst, kde si vidíme na dolní polovinu těla a v totálně promočených botách dočvachtáme až k autu. Zima budiž pochválena!

 

Trasa tohoto vypečeného wanderungu zde: