Před Piccolou za Piccolou – Preußriss a Gelbe Kante

Konečně jsme se dočkali! Dlouhé roky jsme kolem nich jenom kroužili, turistikovali, fotili, ferratovali… Až teď jsme na legendární Tre Cime zavítali s tím správným vybavením. Začali jsme pravda pouze nesměle tou nejmenší věží, ale nesmíme si vystřílet všechny možnosti hned napoprvé.

Těžká jsou rána horolezcova. Čepice a péřáky nejsou zdaleka přehnané, ranní teploty hlásí krásných červencových 7 stupňů. Tím dole jsme nepřijeli, kam bychom taky dali všechny ty krámy!

Krásnou, prosluněnou a pohodovou ranní procházku pokazí pouze drobná maličkost. Cesta Preussriss (5/250 m), kterou jsme si vybrali na rozlez, je celá ve stínu. Sluníčko potkáme zase až za pár hodin. Aby nám to nebylo líto, pofukuje kolem rozverný severák, který nás vstřícně osvěžuje kdykoliv by hrozilo že se začneme potit.

Linie cesty směřuje po třech délkách pod široký komín, kterým vede až k vrcholu. Vytočit se s batohem je mnohdy artistický výkon. Zvykáme si také na dolomitské jištění, které je mnohdy velmi iluzorní a velmi daleko od sebe. A když říkám velmi, myslím tím VELMI. Lezecky na nás naštěstí nečekají žádné velké nástrahy a tak stačí rozmrazit prsty, přihodit zimní bundu a už si vegetíme na vrcholu věže a rozhlížíme se vůkol v snad nejkrásnější lezecké lokalitě, kam jsme měli doposud možnost zavítat.

Následující den neváháme a opět si zvesela vykračujeme pod pikolíka. Tentokrát máme na mušce klasickou Žlutou hranu (6+/400 m) (Spigolo Giallo, Gelbe Kante). Úvodním komínem už vzhůru vzlíná jedna dvojka, jinak je na věži prázdno. Zato na turistické cestě vykračují (a především hulákají) tisíce lidí. Jediná záchrana vede vzhůru, tak směle do toho.

První dvě délky nabízí dosti výživné lezení a překvapivě opět ve stínu. Po zkušenostech z minulého dne nacpeme všechny věci gentlemansky do batohu druholezce, takže Kristý táhne náklad jak kdyby lezla na Baffinově ostrově. Teplota je podobná.

Jeden ze dvou štandů, kde si užíváme tepla. Pak si se sluníčkem vyměníme strany a zase kosíme v sibérii využíváme skvělého tření.

Kolem klíčové délky navigujeme dvojku před námi, která kapánek bloudí. My máme skvělý popis v italštině, ve které si sotva zvládneme objednat tu správnou kávu, takže víme jasně kudy kam. Originálními variantami, ze kterých si s sebou můžeme odnést domů řadu chytů jako suvenýry, se propracováváme k vrcholu. Trvá nám to tak dlouho, že už i počasí dochází trpělivost a halí vše do bílé mlhy. Slaňovačka, koulovačka a v osm konečně radlerovačka na chatě.

Video lezení na Cima Piccola

Doporučuji shlédnout v maximální kvalitě na celou obrazovku.