Západ slunce na Kreuzkante (6+/500 m)

Některé cesty má člověk dlouho vyhlídnuté, naplánované a je na ně natěšený. A to přesně nebyl příklad vícedélky Kreuzkante. Až do sobotního odpoledne vlastně nebylo jasné, že ji polezeme a že se s Kristinou v horách vůbec potkáme. Náhoda tomu ale chtěla, že to všechno klaplo a my si tohle lezení užili snad nejvíc v dosavadní sezóně.

Ještě toho dne dopoledne dojíždíme s Jírou poslední kilometry (tedy spíš stovky kilometrů) na silničním ultramaratonu Glocknerman a o půlnoci už přestupuju do jiného světa. Kristina přijela na bílém oři a měníme cyklistické dobrodružství za to vertikální, kde se cítíme přecijen více ve své kůži. Spánkový decifit udělá své a tak se tentokrát žádný alpine start nekoná a vyrážíme od Almtaler Haus zkušeně v 11 dopoledne. Však nás čeká krátká a lehká cesta, ne?

Nevíme, v jaké fázi překladu došlo k oné falešné interpretaci, ale už první délky za 4 jsou docela lezení (nemluvě o pětkové spáře v druhé délce) a tak si říkáme, jak to asi bude vypadat výš. Štandy uprostřed rozkvetlého horského kvítí nás naštěstí dostávají do zenového klidu a my se neochvějně probíjíme k polici ve dvou třetinách stěny. Z té se dá v případě nutnosti bez problémů utéct a cestu si zkrátit. To nás, stejně jako ty květiny, dost uklidňuje.

Ještě předtím nás ale v sedmé délce čeká první vypečené místo – ladičku v plotně, která množstvím chytů zrovna neoplývá, zvládáme stejně jako následný koutek a dolézáme na vzdušný štand pod osmou délkou. V té je potřeba natraverzovat osm metrů do boku a přehoupnout se přes malý převis. Díky bohu za ty krásné chyty, které narostly do fantastických tvarů a především velikostí.

Už stávající lezení se nám dost líbilo ale posledních pět délek tomu ještě nasadilo korunu. Pošmourný den se stihnul přehoupnout do jasného a zlatavého podvečera a my si vychutnáváme lezení v kompaktní skále a konstantní pětkové-šestkové obtížnosti. A že je to klasa poctivá!

Obzvláště vypečená je 11. délka, která je zřejmě i klíčová. Svižná a silová stěnka donutí vymáčknout ještě poslední zbytky sil. Ještě že nás energií naopak konstantě nabíjí příjemně lechtající slunce a výhledy. Po 13 délkách a 500 metrech lezení dosahujeme posledního štandu a zjišťujeme, že doba dosti pokročila. Odbíjí akorát sedmá.

Už jsem se zmínil, že jsme v druhé části cesty měli skvělý  výhled na Grosser Priel a na Welserhütte? Že ne? Tak proto to teď píšu, protože hlavní výhoda severozápadní hrany na Hohes Kreuz je ta, že 30 minut po dolezení můžete sedět na terase a vychutnávat si Weizen. Krásný večer protahujeme co to dá, po cestě ještě obdivujeme perfektně nasvícenou hranu a k autu přicházíme až s posledními zbytky světla. Z hor se nám vůbec nechce. Nastavujeme budík na čtvrtou hodinu ranní, abychom stihli být v pondělí ráno doma a ještě aspoň chvíli tu zůstáváme…

Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24mm/f4. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto.