Přísná klasa u Karlsbader Hütte

První červnový víkend nesliboval nijak zářnou předpověď. Dlouhé špekulování nad nejrůznějšími modely nás nakonec zavedlo do Lienzských Dolomit, oblasti nám zcela neznámé, ale naprosto skvělé. Díky předsezónnímu termínu jsme navíc měli hory prakticky jen a jen pro sebe. 

Sledujeme aktuální trendy a do hor chodíme nalehko! Pod jihozápadní stěnu Laserz nastupujeme od parkoviště u Dolomitenhütte se vším harampádím, neb se nám nechce chodit sem a tam. Na seznámění s místními skalami naplouváme do cesty Supermix (6+/230 m) a záhy zjišťujeme, jak výživné dokáže být šestkové lezení. První tři délky jsou naprosto skvělé s lezením od štandu ke štandu.

V polovině cesty traverzujeme lehčím terénem a pátou délkou se dostáváme pod tu klíčovou. V tu chvíli se ale mračna začínají až nepříjemně rychle stahovat. Víme, jaké bouřky slibovala předpověď a také víme, jak komplikovaný by byl ústup, vzhledem k tomu, jak jde cesta do boku. Pod klíčovou předposlední délkou tedy statečně utíkáme a slaňujeme k nástupu.

  

Pod dekou nízkých mraků přicházíme zanedlouho ke Karlsbaderhütte. Chata je ještě před sezónou zavřená a my se s AV klíčem v kapse těšíme na ukončení Winterraumové sezóny. Jenže chyba lávky! Po 20 minutách, během kterých třikrát obkroužíme chatu a zkoušíme mnohokrát všechny možné dveře, shledáme, že se dovnitř nedostaneme. Místní bajkeři nám ještě radí, kde přesně by Winterraum měl být, ale ani to nepomáhá. Ještě, že jsme si prozíravě přibalili karimatky a spacáky! Děláme si  na terase Winterraum vlastní a usínáme natotata.

Sobotní ráno je naprosto skvostné! Mraky jsou ty tam, výhledy daleké a hory liduprázdné. Snídáme na terase a vybíráme, co z bohaté nabídky místních vícedýlek vyzkoušíme tentokrát.

    

Protože se chceme po mrazivé noci zahřát, vyrážíme opět do jihozápadní stěny Laserz, kde navíc již známe nástup po rampě a nemusíme nikde bloudit. Cesta Plattenflucht (6+/340 m) tentokrát vede až na samotný vršek, takže se obejdeme bez slaňování. Už víme, jaké dokážou být místní pětkové spáry a tak s funěním přelezeme úvodní délku a lehčím terénem se rychle dostáváme pod tu čtvrtou, klíčovou. Lehce převislý traverz není naštěstí zas tak dlouhý a navazují na něj další dvě chodecké délky, kterými se KONEČNĚ  dostáváme na slunce.

Druhá polovina cesty je lezecky podstatně hezčí a kompaktnější. Soukáme se komínem (dodnes nechápu, jak se tam Kristina vešla s obřím batohem) a oblíbenými sparami. Po dvou délkách obtížnost padá dolů a my se blížíme k Wandbuchu.

Načasování máme akorát. Dolézáme lehkým hřebínkem ke kříži, stíháme ještě vrcholové foto a přichází déšť. Ještě chvíli pobíháme kolem monumentální věže Rote Turm (tam se nabízí velký prostor pro opravdové lezce) a rychle zpátky do „Winterraumu“.

Ani nedělní ráno nás nezklamalo a tak chytáme další paprsky a panoramata. Balíme si fidlátka a traverzujeme do sedla Kerschbaumer Törl. Dnešní den má být nejzataženější a tak místo lezení zkoušíme jednu z místních ferrat, a to Madonnen klettersteig (C) na Gamswiesenspitze.

Na slunečné ráno poměrně rychle padá bílá deka, ale to nám nezkazí zážitek z příjemné procházky, která vede nejdříve jižní stěnou Gamswiesenspitze a pak traverzuje přes nižší vrchol zpět do sedla Kerschbaumer Törl. Tím pro nás ale den ještě nekončí. Na sestupu odbočujeme pod východní stěnu Bloßkofel a zkoušíme pár cest ve sportovním sektoru Nirvana. Linie jsou dlouhé, stejně jako mnohé odlezy, profily místy převislé a klasa tradičně poctivá. Ještě, že začne vbrzku poprchávat a my můžeme zavelet k ústupu. Při odjezdu sledujeme ve zpětném zrcátku, že se v horách žení všichni čerti…zase jsme tím počasím nějak probruslili.

Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24mm/f4 + Samyang 8mm/2.8. Mrkněte za kolik se dá tato hračka pořídit. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto.