Druhý pytel na Barre des Écrins

Je krásné, když máme hory jen pro sebe. Pokud ale taková situace nastane v Alpách, je jasné, že to má jisté racionální důvody. Oblouzeni bezkonkurenční předpovědí jsme vyrazili přes půl Evropy, abychom zjistili, jak málo stačí, aby se z jedné z nejlehčích čtyřtisícovek stalo 700 metrové ledové hřiště. I přesto ale daleké cesty ani v nejmenším nelitujeme.

V tomto zapadlém údolí NP Ecrins jsme už jednou byli. Loňské jaro jsme na parkoviště u Pré de Madame Carle přijeli plni nadšení po výstupu na Verte a chtěli do sbírky přidat ještě nějaký ten vršek. Tehdy byla sibérie a během pár hodin napadlo 20 cm nového sněhu. Letošní pohodička s postelí přímo pod kopcem se s tím nedá srovnat.Tentokrát je sněhu poskrovnu a tak necháváme lyže v autě a pro jistotu bereme s sebou jen sněžnice, kdyby náhodou…

Pod dohledem severní stěny Pelvoux stoupáme známým, ale aktuálně velmi odlišným terénem k chatě Refuge du Glacier Blanc. Tady najdeme krásný winterraum (35 míst s dekami, bez kamen) a díky modré obloze víme, že už se letos dostaneme dále, než posledně. Nahazujeme batohy a pokračujeme směle k ledovci Glacier Blanc a další chatě.

Po příležitostném boření v návějích sněhu přicházíme až na plochou část ledovce. Nikde není ani noha a signál skončil před 20 kilometry, takže jsme raději opatrní. Navazujeme se, do boje s nafoukaným sněhem bereme sněžnice a za chvíli už kráčíme jak páni větérkem a po pár minutách i mrazivým stínem. Je štěstím i smůlou zároveň, že je chata Refuge des Ecrins (3161 m) sto výškových metrů nad ledovcem. Sice tu ještě chytneme pár paprsků slunce, ale klopýtání zasněženým kamenolomem vyvolá slušnou porci nadávek.

Velké prostory chaty, které jsou otevřené, působí lehce strašidelným dojmem. Nemáme ani odvahu odebrat se do jedné z ložnic a usteleme si ve společném prostoru, který je, stejně jako zbytek chaty, totálně vymrzlý. V pět ráno se s domem hrůzy loučíme a hvězdnou nocí kráčíme po ledovci, který tu a tam zlověstně křupne.

Pod sedlo Col des Ecrins přicházíme akorát s prvním světlem. Už při pohledu z dálky v nás severní stěna Barre des Ecrins vyvolává velký respekt, který moc nekoreluje s popisy o jedné z nejlehčích čtyřtisícovek. Proč ale stahovat kalhoty… sundaváme tedy jen sněžnice, nandaváme mačky, zkracujeme lano… a šup, po pár metrech končí Kristýnka až po ramena v trhlině. Naštěstí to ustojíme a s ještě větší opatrností pokračujeme svahem, který je čím dál ledovější.

Ve výšce asi 3600 metrů je jasné, že pro nás výstup končí. Chvíli ještě balancujeme po vodním ledu, ale pokud se nechceme oba skutálet až na Glacier Blanc, nezbývá, než se otočit a statečně prchnout z bojiště. Hroty maček skřípou po ledu, do kterého se zuby ani nezakousnou a my si říkáme, že by z toho mohl být hodnotný ledový výstup, kdyby měl člověk víc šroubů, cepínů a hlavně času. Vrtáme, spouštíme, opatrně  slézáme a oddechneme si, když se z toho modrého pekla dostaneme v pořádku pryč.

Ještěže jsme si prozíravě odnesli věci na spaní a vaření dolů na ledovec. Takhle stačí jen zamávat chatě a pokračovat až dolů, domů. V pokračujícím  slunečném dni scházíme až k autu, kde nám mezitím stihla zmrznout voda v nádrži a tak sjíždíme až do Les Vigneaux, nabíráme novou v tom správném skupenství a těšíme se, že si další den užijeme pro změnu trochu tepla. Do třetice nám ty Ecrins jistě vyjdou!