Původně jsme chtěli Janě a Petrovi ukázat zimní atmosféru opuštěných hor, romantiku winterraumu a praskajících kamen. Leč i přes zevrubné plánování byla realita, především v prvním bodě poněkud odlišná. Na chatě Laufener Hütte jsme potkali výrazně více nocležníků, než je v tomto období obvyklé, ale i přes počáteční drobné rozčarování jsem si nakonec víkend užili zcela výtečně.
Předpověď je, co se týká teplot, zcela nekompromisní, ale stoupání od parkoviště nad Abtenau nás bezpečně zahřeje. Přesto je jasné, že nás čeká pěkná sibérie. Těšíme se, jak si zatopíme v útulném winterraumu a užijeme si horské samoty a pohody. Ale běda. Skupiny skialpinistů se rojí jedna za druhou a my začínáme mít obavy, že přijdeme nejen o intimitu hor, ale dokonce o dost zásadní místo na spaní. Potkali jsme už dobré dvě desítky lidí a kapacita wintru je při dobré vůli 12 nocležníků. Až v závěru výstupu se dozvídáme, že jsme se nechtěně trefili do setkání sekce Alpenvereinu, která má ve správě zmíněnou chatu. Představy o bivakování na zápraží se záhy rozplývají.
Ani o typickou atmosféru ale nepřicházíme. Byť jsou otevřené další pokoje a chatou se ozývá šrumec více než padesáti lidí (ten je přímo úměrný s postupující večerní hodinou), rozhodně nemáme pocit nějakého nepatřičného komfortu. Na kamnech se klasicky roztápí sníh, v ložnicích se teplota nepřehoupne přes nulu a noční cesty na toaletu jsou neméně strastiplné, než obvykle. Není tu signál ani jiné rušivé elementy. Venkovní teploty snadno srotí mladé i starší kolem kamen, a všichni se živelně baví a veselí až do pozdních nočních hodin. Jen my mizíme pod deky jako první, protože spánek na horách je ten nejlepší spánek ze všech spánků. I když to pak schytáme od správce, který nám vyčte, kam jsme se to tak brzy vypařili…
Sobotní počasí nám mnoho výhledů nenabídlo, ale i tak jsme si, před zmiňovaným pelechem, v totálním mlíku vyšlápli ještě na blízký Edeweißkogel (2030 m). Nedělní azuro ale vše vynahradilo. Jen co se nám podařilo dostat holky ze spacáků, vyrážíme vstříc mrazu. Naštěstí dávní stavitelé dobře promysleli polohu chaty a tak už na zápraží zahajujeme opalovací kúru.
Jako správní sebevědomí horalé jdeme s davem tam, kam je vyšlapaná stopa. Severní hang na Fritzerkogel nám beztak přijde trochu prudký a tak jdeme dále a déle na západ, na vyšší Bleikogel (2411 m). Úseky, které jsou pořád ve stínu, nás pohánějí do svižného tempa, stejně jako Jana, která je sice poprvé v životě na sněžnicích, ale my jí sotva stačíme. Než se nadějeme, kroužíme kolem Bleikogelu a západním svahem vystupujeme ke kříži.
Výhledy jsou toho dne naprosto famózní. Na východě Dachstein, na západě Hochkönig a o kousek dál Vysoké Taury s Glocknerem. Nemohli jsme si vybrat lepší den. Na sestupu už jen trochu zalitujeme, že přecijen nemáme lyže, užijeme si odpolední slunění před chatou a zopakujeme si otřepanou frázi, že když miluješ hory, není co řešit. Tak zas za týden!
Pingback: Skialpový křest na Hochschwung |