Mohlo by to vypadat, že se v tomto jaru jen snažím odškrtat populární pískovcové cesty. A tak to taky je. Bůhví, kdy se zase na na sever dostanu, až se otevřou hranice. A kdy zase ulovím parťáka, který bude ochotný mi to vytáhnout. Ale tentokrát jsme nejeli s Lukym sami, přibrali jsme i nejbližší posily!
Letošní už třetí pískovcový výpad nás po náležité motivační přípravě zavedl první den do Příhraz. Zatímco Kristinka krotila v písku se rochnící Aničku a Terka pracovní povinnosti na monitoru, vylezli jsme si s Lukym Německou cestu na Kobylu. Ve spodním traverzu jsme se oba jaksepatří vyvztekali, ale o to nadšenější jsme byli z lezení v horní půlce.
Poté pokračujeme v Elzovo stopách a lezeme všichni příjemnou Náhodnou na Věž vedle hříběte, na Hříbě, Normálku na Kobylí věž. Až s přicházejícím podvečerem se přesouváme o kus vedle.
Doporučená JZ stěna na Sloup má jisté nástupové nástrahy. Luky je relativně snadno vyřeší (jasný důkaz, že na pořadí lezců zálěží) a já pak vymýšlím vlastní (a dokonce čistou) alternativu rozporem vpravo. Dál už je lezení bez dramat a navíc fantastické. Za mě rozhodně nejhezčí cesta dne!
Po magickém a pohostinném večeru na severu vyrážíme do Prachova. Skal se nebojíme, ale davy turistů nás kapánek vylekají. Mezi věžemi už je zase relativní klid a tak se začínáme sápat na jednotlivé jehly.
Největší klasika je samozřejmě Prachovská jehla na kterou si z nedostatku lana (a mé odvahy) vylezeme jen s Lukym a Terkou. Pokračujeme hned vedle Kočičí a na závěr si s holkama dáme ještě příjemnou Střední jižní V na Rektorku.
Pingback: Prachov podruhé |