Kdybych použil otřepané heslo Carpe diem, myslím, že jsme ho v sobotu naplnili dostatečně. Užili jsme si východ i západ slunce a mezitím jen tak mimochodem pár desítek kilometrů na kole v různorodém terénu a nevysokých teplotách, ale hlavně ve skvělé partě.
Nejlepší jsou výlety, které naplánuje někdo jiný. Napíšou vám, v kolik vám jede vlak a vaším jediným úkolem je nezaspat. Vesmírný dopravník nás vcukuletu přesunul o několik světelných let dál, konkrétně až do Kájova, kde celé naše putování začalo.
Už první pět kilometrů naší trasy naznačilo, že to nebude vyjížďka na dvě hodiny. Kličkujeme mezi loužemi i namrzlými větvemi, ale nakonec, dřív nebo později, všichni skončíme aspoň kusem nějaké končetiny v mrazivé bažině. Protože ale nemůžeme jet na ledy, jsme rádi, že si můžeme užít zmrzlé prsty na nohou i rukou aspoň takhle.
Po hranici Boletic je to dost zábavný a taky dost vyčerpávající. Následný kus asfaltu je tak příjemným vysvobozením, které nám zvedne průměrnou rychlost aspoň lehce nad chodecké tempo. Pak už je to přímočaré, pořád nahoru až na Kleť.
Kleť je tradičně v obležení všech, kteří obvykle tráví víkendy v nákupáku. Proto vzápětí vzdáváme pokus o vystání půlhodinové fronty, pojíme z vlastních zdrojů a naplouváme do sjezdu. Někteří opatrně s respektem, jiní bez bázně. Všichni se naštěstí v jednom kuse potkáme u Dívčáku. Stíháme ještě první letošní punč a jakž takž za světla dojet domů.
