Nevyslovitelný Dent d’Hérens

Den dárán, Dondóron, nebo pěkně počesku Dent Hérens. Seriózní paní chatařka na Schönbielhütte vyslovuje název hory zcela jinak než svérázný správce na rifugio Aosta nebo filozof přemítající nad sklenkou vína tamtéž. Takže v rámci jasné komunikace uspějeme většinou s třetí variantou. Nehledě na tom, jakou změť zvuků vypustíte z úst, nabízí tento neznámý čtyřtisícový vrchol poctivou porci alpinismu v těch nejhezčích možných kulisách.

Babí léto v horách je kouzelnej čas! Jen už bývá kapánek chladno. Nezbývá tedy, než vyrazit do slunné Itálie, prohřát si kosti a posbírat nějaké ty resty z léta. Malebným údolím Valpelline kráčíme k chatě Aosta. Nikde ani noha, modré nebe nad hlavou, očekávání opuštěného winterraumu nás popohání dopředu.

Už z dálky sledujeme na terase chaty pohyb červených teček. Ne, nejsou to trenky, ale bundy lidí vegetících na terase stylové chajdy stojící na úpatí Dents des Bouquetins. Začínáme se obávat tradičního víkendového tarifu a nadáváme si, že táhneme tolik krámů s sebou na zádech. Následující fotografie jasně prozrazují, jak se realita mocně lišila od našich představ! Hlavní zásluhy na tom má chatař Diego (nápadně podobný a dozajista i vzdálený příbuzný jistého budějovického mástr-lezce), který se dost odlišuje od většiny správců, inklinujících k vydřidušství. Ani si nestihneme sundat batohy a už nám v kalíšcích podává místní becherovku s názvem Génepy. Než dorazí Luboš, který nám dal asi 15 minut náskok, máme v sobě už tři kousky. Kvalitní společnost pak doplňují postarší pánové fundovaně debatující nad velikány jako je Dvořák, Kundera a Kafka. Osobně jsem se necítil být zcela hodnotným partnerem k diskuzi a tak jsem záchranu vlastenecké cti přenechal na Kristině a věnoval se foťáku a Génepy. Už to s naším výstupovým dnem vypadalo nahnutě, ale naštěstí dorazili i další alpinisti, takže jsme předali žezlo a po šesté šli na kutě.

Krátké podzimní dny mají jasnou výhodu v tom, že nemusíte vstávat tak brzo. Přece nebudeme mezi trhlinami bloudit za tmy. Pohodově odcházíme na pátou, je teplo jak v létě a měsíc svítí o 106. Po lehké hrabačce v suti nacházíme nástup na ledovec a brzy se už i navazujeme. Mezi rozšklebenými trhlinami není na hrdinství prostor. Daleko před námi svítí dvojitá bludička rychlé dvojky, která vyrazila před námi, další tři se potulují alternativní trasou ve spodním výšvihu ledovce. V údolí se válí mlha, na jasné obloze pomalu hasnou nejjasnější hvězdy a vypadá to na další nechutně pěkný den.

Ručkujeme po řetězech a fixních lanech do sedla Tifmattenjoch a sledujeme nový televizní kanál s názvem Dent Blanche. Ani nesundáváme mačky a začínáme balancovat na vzdušném západním hřebeni. Příjemné mixové lezení obtížnosti II-III nás baví a než bys řekl Dent d’Herens, stojíme pod strmou sněhovou plání.

Lehce monotónní svah ukusujeme krok za krokem a únavu maskujeme pauzami na výhledy a focení. Však je na co se koukat! Nakonec dosahujeme vrcholového hřebene, přepínáme na kanál „Velký špičatec s neopakovatelnou siluetou“ a v 11 stojíme za bezvětří na kótě nejvyšší.

  

Celý Wallis máme jako na dlani, bílá deka na jihu dokresluje atmosféru hraničící s dokonalostí. Já a Luboš, neúnavní čtenáři knížky od Petera Donatsche, malujeme další tečku do seznamu, zatímco Kris kroutí hlavou, že s tím děláme takovou vědu. Před měsícem se nechala ukecat na první čtyřku a první nandání maček a nechápe, proč z těch ádéčkovejch výstupů děláme takový drama.

Po hodinové kochačce se jen neradi loučíme s parádním vrškem, máváme Matterhornu, kde jsem byl vloni téměř stejnou dobou (úvodní foto je právě Dent d’Herens) a zahajujeme ošemetný a místy dost choulostivý sestup. Hřeben jistíme výrazně více, než cestou nahoru. Pak už jen probruslit mezi trhlinami, rozloučit se s Diegem, nakrmit kozorožce a příběh končí. Dobře, jako každá správná pohádka.