Po zážitcích z dolomitských klasik jsme si chtěli užít pro změnu staré dobré sportovky kde se blýská jeden nýt za druhým. Do hledáčku nám padla čtyřsetmetrová stěna Rienzwand, která slibovala velmi vyrovnané lezení a relativně krátký přístup. Nadmořská výška navíc napovídala, že bychom konečně nemuseli lézt v beranici.
Skvostný výhled od parkoviště/nocoviště u Lago di Landro je tím nejlepším ranním televizním programem, ale my míříme jiným směrem. Do útrob údolí Valle della Rienza, pod kompaktní a elegantní vápencovou stěnu, ve ktré vede, mimo jiné, linie Spitagoras (topo zde nebo zde). Místní borci na nás už od pohledu poznají, do které cesty míříme (jedná se o nejsnazší cestu ve stěně) a tak nás bez váhání navigují po nástup.
Hned úvodní délka představuje slušnou rozcvičku. Sice to může vypadat jako útok na zahradnictví, ale spodních 15 metrů je pěkně kompaktních a najde se tam nejeden nepříjemný krok ještě pod prvním jištěním. Aspoň jsme ty friendy netáhli zbytečně.
Rozplýváme se nad výhledy do kanadské divočiny, které se otevírají směrem na západ, jen kdyby ta helma na hlavě držela aspoň chvíli rovně!
Kristý drtí v klíčovém místě v páté délce, opět chudák slízla roli šerpy. Takové spolulezce by člověk pohledal!
Osmou délko se dostáváme na hranu a poprvé i na sluníčko. Blížíme se do finiše, ukazují se nám stolové hory a grande finale představuje zakončení cesty na rozkvetlé louce pod třemi bezvýznamnými špicemi. Vlastně ne! Zlatého hřebu a odměny se dočkáme až na terásce Lange Alm – nečekané a stylové zakončení lezeckého dne!
Foceno na Fujifilm X-T2 + 35/1.4
Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky!
